Case nº 3363/21 of IV, June 16, 2022

• Judge: Filip Jan
• President: O ústavních stížnostech
• Resolution Date: June 16, 2022
• Issuing Organization: IV

Identifikátor evropské judikatury

ECLI:CZ:US:2022:4.US.3363.21.1

Název soudu

Ústavní soud České republiky

Datum zpřístupnění

13. 7. 2022

    Forma rozhodnutí

    Nález

    Význam

    3

    Navrhovatel

    STĚŽOVATEL - FO

    Dotčený orgán

    SOUD - NS

    SOUD - KS Ostrava

    Napadený akt

    rozhodnutí soudu

    Typ výroku

    vyhověno

    Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy

    2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.4, čl. 36 odst.1

    Ostatní dotčené předpisy

    120/2001 Sb., § 3837/1992 Sb., § 23 odst.1, § 24 odst.1, § 24 odst.2513/1991 Sb., § 408 odst.2

    Předmět řízení

    právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti

    právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces

    základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip ochrany legitimního očekávání

    základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)

    Věcný rejstřík

    promlčení

    exekuční příkaz

    exekuce

    vykonatelnost

    právní moc

    odvolání

    lhůta/zmeškání

    interpretace

    dobré mravy

    Jazyk rozhodnutí

    Čeština

    URL adresa

    http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-3363-21_1

    ---

    Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Špičky, zastoupeného Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021 č. j. 20 Cdo 2404/2021-97 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. prosince 2020 č. j. 9 Co 824/2019-66, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

    1. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021 č. j. 20 Cdo 2404/2021-97 a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. prosince 2020 č. j. 9 Co 824/2019-66 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

    2. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021 č. j. 20 Cdo 2404/2021-97 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. prosince 2020 č. j. 9 Co 824/2019-66 se ruší.

    Odůvodnění

    I.

    Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu a na spravedlivý (sc. řádný) proces zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na rovnost v řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaných soudních spisů Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") sp. zn. 62 EXE 877/2019 a Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 32 C 181/2008 plyne, že stěžovatel (v postavení oprávněného) podal exekuční návrh, kterému okresní soud vyhověl a pověřil soudního exekutora prodejem bytové jednotky v obci R., vlastněné povinnou Martinou Mácovou, Dis. (dále jen "povinná"). Účelem exekuce byla úhrada dluhu ve výši 1 563 466,04 Kč s příslušenstvím, k jehož zaplacení zavázal městský soud otce povinné Miloslava Mácu (dále také "původní povinný") spolu s dalšími šesti osobami rozsudkem ze dne 30. 5. 2013 č. j. 32 C 181/2008-386. Stěžovatel se poté v dalším soudním řízení domohl určení, že darovací smlouva uzavřená mezi povinnou a Jiřinou Mácovou, manželkou původního povinného, jejímž předmětem byla zmíněná bytová jednotka ve společném jmění manželů, je vůči němu neúčinná [a to rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 5. 2018 č. j. 12 C 115/2016-229 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 4. 2019 č. j. 11 Co 290/2018-272].

3. Povinná podala návrh na zastavení exekuce, který odůvodnila tím, že exekuční titul - rozsudek městského soudu nabyl vůči jejímu otci právní moci dne 2. 10. 2013 a vykonatelným se stal dne 8. 10. 2013, a že pověřila-li stěžovatelova právní předchůdkyně (příslušnou pohledávku stěžovatel následně odkoupil) výkonem rozhodnutí exekutora dne 2. 9. 2015, stalo se tak až po uplynutí promlčecí doby. Primární pohledávka totiž byla založena k 30. 5. 1999 a aplikovala se na ni úprava podle § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Podle jejího názoru se pohledávka promlčí po uplynutí desetileté promlčecí lhůty, případně musí být exekuční řízení zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno (typicky po ukončení soudního řízení). Vykonatelné rozhodnutí získala původní oprávněná ke dni 8. 10. 2013, lhůta (sc. § 408 odst. 2 obchodního zákoníku používá termín "doba") podle shora uvedeného ustanovení obchodního zákoníku tedy uplynula dne 8. 1. 2014. Exekuční řízení bylo proto právní předchůdkyní stěžovatele zahájeno pozdě, pohledávka byla promlčena a nelze ji vymáhat ani proti povinné.

4. Usnesením ze dne 20. 11. 2019 č. j. 62 EXE 877/2019-40 okresní soud tento návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. Zjistil, že městský soud původnímu povinnému uložil (spolu s dalšími šesti osobami - viz sub 2) zaplatit předmětný dluh vzniklý jejich ručením za závazky veřejné obchodní společnosti z 90. let minulého století. Rozsudek nabyl právní moci vůči otci povinné dne 2. 10. 2013. Ten se proti němu ten samý den odvolal, toto odvolání však bylo městským soudem usnesením ze dne 14. 10. 2013 č. j. 32 C 181/2008-424 odmítnuto jako opožděné. Proti tomuto rozhodnutí se původní povinný znovu odvolal a Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 6. 2015 č. j. 27 Co 192/2014-577 rozhodnutí nalézacího soudu o opožděnosti původního odvolání potvrdil. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 3. 8. 2015, poté dne 21. 8. 2015 městský soud vyznačil doložku právní moci na původním rozsudku s údajem, že tento rozsudek nabyl právní moci dne 2. 10. 2013. Exekuční návrh podala právní předchůdkyně oprávněného dne 2. 9. 2015. Okresní soud z uvedeného stavu dovodil, že právní moc na rozsudku městského soudu mohla být vyznačena teprve po ukončení odvolacího řízení, což se i stalo. Protože došlo k pozdějšímu zápisu datace právní moci (a vykonatelnosti), předchůdkyně oprávněného mohla podat exekuční návrh až po reálném vyznačení doložky, tehdy také začala plynout tříměsíční doba předvídaná § 408 odst. 2 obchodního zákoníku. Původní oprávněná v této době exekuční návrh podala a okresní soud nenašel důvod pro promlčení pohledávky a zastavení exekuce.

5. K odvolání povinné krajský soud napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že exekuci zastavil, povinné nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, stěžovateli (jako oprávněnému) uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce 6 655 Kč a dále rozhodl, že se povinné nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud vyšel z toho, že exekuční titul - rozsudek městského soudu č. j. 32 C 181/2008-386 nabyl vůči právní předchůdkyni stěžovatele právní moci dne 2. 10. 2013, vykonatelným se stal dne 8. 10. 2013, zákonná tříměsíční doba podle § 408 odst. 2 obchodního zákoníku uplynula dne 8. 1. 2014, exekuční návrh však byl podán až dne 2. 9. 2015. Současně krajský soud odmítl, že by na tomto závěru mohla něco změnit skutečnost, že proti výše uvedenému rozsudku podal otec povinné odvolání, neboť to bylo pro opožděnost odmítnuto. Zdůvodnil to tím, že pouze včas podané odvolání má suspenzivní účinek a brání tak možnosti opatřit odvoláním napadené soudní rozhodnutí doložkou právní moci a vykonatelnosti, resp. možnosti podat návrh na nařízení exekuce se všemi zákonem požadovanými náležitostmi. Je úkolem exekučního soudu, aby si případně sám posoudil vykonatelnost exekučního titulu. Stěžovateli při zachování náležité míry pečlivosti a opatrnosti muselo být ze spisu městského soudu - a to již v okamžiku podání odvolání původním povinným (pozn.: dne 4. 10. 2013), a nejpozději v okamžiku vydání usnesení o odmítnutí odvolání pro opožděnost tímto soudem, tj. dne 14. 10. 2013 - známo, že exekuční titul nabyl právní moci, přičemž mohl a měl podat řádný exekuční návrh (pozn.: ze spisu městského soudu sp. zn. 32 C 181/2008 plyne, že stěžovateli toto usnesení nebylo doručováno).

6. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl. Dospěl k závěru, že usnesení krajského soudu je v souladu s jeho rozhodovací praxí, k čemuž dodal, že nevyznačil-li nalézací soud protiprávně na žádost stěžovatele vykonatelnost exekučního titulu, v důsledku čehož došlo k promlčení, může...