Case nº 2127/21 of III, May 10, 2022

• Judge: Suchánek Radovan
• President: O ústavních stížnostech
• Resolution Date: May 10, 2022
• Issuing Organization: III

Identifikátor evropské judikatury

ECLI:CZ:US:2022:3.US.2127.21.1

Název soudu

Ústavní soud České republiky

Datum zpřístupnění

9. 6. 2022

   Forma rozhodnutí

   Nález

   Význam

   3

   Navrhovatel

   STĚŽOVATEL - FO

   Dotčený orgán

   SOUD - NS

   SOUD - MS Praha

   Napadený akt

   rozhodnutí soudu

   Typ výroku

   vyhověno

   Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy

   2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

   Ostatní dotčené předpisy

   40/1964 Sb., § 39, § 107 odst.189/2012 Sb., § 619 odst.299/1963 Sb., § 157 odst.2

   Předmět řízení

   právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění

   právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry

   Věcný rejstřík

   promlčení

   neplatnost

   bezdůvodné obohacení

   lhůta

   interpretace

   smlouva

   Jazyk rozhodnutí

   Čeština

   Poznámka

   Tisková zpráva: https://www.usoud.cz/aktualne/k-pocatku-behu-subjektivni-promlceci-doby-prava-na-vydani-bezduvodneho-obohaceni-jako-puvodnich-plateb-pojistneho-ucinenych-na-zaklade-neplatne-smlouvy

   URL adresa

   http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2127-21_1

   ---

   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Miroslava Samoela, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 837/11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2021 č. j. 28 Cdo 3708/2020-235 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2020 č. j. 29 Co 158/2020-178, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., sídlem Evropská 810/136, Praha 6, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

   1. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2021 č. j. 28 Cdo 3708/2020-235 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2020 č. j. 29 Co 158/2020-178 bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

   2. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2021 č. j. 28 Cdo 3708/2020-235 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2020 č. j. 29 Co 158/2020-178 se ruší.

   Odůvodnění:

   I.

   Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se podává, že stěžovatel se nejdříve žalobou podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), domáhal u obvodního soudu nahrazení zamítavého nálezu finančního arbitra ze dne 29. 3. 2019 č. j. FA/SR/ZP/17/2018-27, a to tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli 52 189 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatel měl za to, že bezdůvodné obohacení mělo vedlejší účastnici vzniknout přijetím plnění od stěžovatele na základě neplatné smlouvy o investičním životním pojištění Comfort Plus ze dne 11. 11. 2009 č. 1111535734 (dále jen "smlouva").

3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 2. 12. 2019 č. j. 37 C 134/2019-146 i přes konstatování neplatnosti smlouvy žalobu zamítl, a to z důvodu promlčení uplatněného práva. Obvodní soud použil § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), podle kterého se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Protože stěžovatel uskutečnil všechny platby pojistného dříve, než dva roky před zahájením řízení před finančním arbitrem, dospěl obvodní soud k závěru, že všechna jím uplatněná práva na vydání bezdůvodného obohacení jsou k příslušné námitce vedlejší účastnice promlčena.

4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v návětí označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Podle městského soudu obvodní soud správně pokládal žalobou uplatněný nárok za soubor dílčích nároků na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklých ze samostatných oddělitelných případů bezdůvodného obohacení - plateb pojistného. Správně pak posuzoval běh subjektivních promlčecích dob u každého ze stěžovatelem uplatněných dílčích nároků a správně též rozhodl, že pro počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby je vždy rozhodný den, kdy se stěžovatel dozvěděl o tom, že na jeho úkor došlo k získání tvrzeného bezdůvodného obohacení a že obohacení získala vedlejší účastnice. Dále městský soud shrnul, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí doby rozhodující subjektivní okamžik, kdy se oprávněný dozví okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Touto vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy je rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, podle níž bylo plněno, je neplatná. Není významné, zda oprávněný má takové právní znalosti, aby byl subjektivně schopen posoudit uvedené skutkové okolnosti a zjistit, že smlouva, podle níž plnil, je neplatná. Městský soud dospěl k závěru, že tvrzená neplatnost pojistných smluv byla objektivně odvoditelná ze smluv samotných, s nimiž byl stěžovatel seznámen v okamžiku jejich uzavření. Další skutkovou okolností nutnou pro vznik tvrzeného bezdůvodného obohacení je poskytnutí plnění podle neplatné smlouvy, přičemž stěžovatelova vědomost o tom, co sám plnil vedlejší účastnici, spadá vjedno s postupnými platbami pojistného.

5. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením pro nepřípustnost, neboť považoval rozhodnutí městského soudu za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Dále Nejvyšší soud podtrhl, že stěžovatelova kritika závěrů městského soudu a obvodního soudu o tom, kdy nabyl vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení a obohacené osobě, představuje polemiku se skutkovými úsudky, jimiž je však dovolací soud vázán.

   II.

   Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že se obecné soudy v kontextu specifických okolností dostatečně nezabývaly počátkem běhu subjektivní promlčecí doby a nezjišťovaly jeho vědomost o skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení. Podle stěžovatele soudy pouze schematicky použily judikaturu Nejvyššího soudu, aniž by se konkrétně vypořádaly s jeho námitkami a řádně a srozumitelně odůvodnily propojení skutkových zjištění se svým právním názorem a použitou judikaturou. K dovození neplatnosti smlouvy bylo podle stěžovatele potřeba vzít v úvahu vzájemné souvislosti takových ujednání a kontext jejich uplatnění v rámci složité pojistné materie. Důvody vedoucí k závěru, že smlouva nesjednává pojištění, jsou údajně komplexní a nelze je omezit pouze na znalost souhrnu jednotlivostí, jak učinily soudy. Stěžovatel namítá, že si bez odborné pomoci subjektivně nemohl uvědomit, že by tyto jednotlivosti mohly vést k tak závažným právním následkům, jako je neplatnost smlouvy, pročež v době plnění z neplatné smlouvy netušil, že plní z neplatné smlouvy nebo že se někdo na jeho úkor bezdůvodně obohacuje. Stěžovatel také odkazuje na svou argumentaci údajně konvenující nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2460/17 (N 53/88 SbNU 699).

7. Dále je stěžovatel přesvědčen, že soudy neústavně posoudily námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí, neboť ta je podle něj výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Konstatovaly-li soudy, že stěžovatel znal skutkové okolnosti vedoucí k odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, o to spíše o nich musela vědět vedlejší účastnice, tudíž nemohla být v dobré víře. Soudy nezohlednily ve smyslu judikatury Ústavního soudu korektiv dobrých mravů a neudělaly vše pro spravedlivé řešení sporu. Stěžovatel též upozorňuje na značný informační nepoměr, jakož i asymetrii vzájemných plnění mezi ním a vedlejší účastnicí, které mají umocňovat nemravnost námitky promlčení a celkový výsledek sporu.

   III.

   Průběh řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost dalším účastníkům a vedlejší účastnici řízení k vyjádření. Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí o promlčení práva zcela odpovídá ustálené judikatuře, na kterou odkázal i Ústavní soud v bodu 18 odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 2460/17, na který odkazuje také stěžovatel. K týmž závěrům se má hlásit také odborná literatura. Nejvyšší soud připomněl některá rozhodnutí Ústavního soudu a podle nich ústavně souladný restriktivní přístup obecných soudů k otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Nejvyšší soud konstatoval, že v intencích judikatury Ústavního soudu nelze usoudit, že by některá...