Case nº 2919/21 of III, March 01, 2022

• Judge: Šimíček Vojtěch
• President: O ústavních stížnostech
• Resolution Date: March 01, 2022
• Issuing Organization: III

Identifikátor evropské judikatury

ECLI:CZ:US:2022:3.US.2919.21.1

Název soudu

Ústavní soud České republiky

Datum zpřístupnění

31. 3. 2022

    Forma rozhodnutí

    Nález

    Význam

    3

    Navrhovatel

    STĚŽOVATEL - FO

    Dotčený orgán

    SOUD - NS

    SOUD - NSZ

    Napadený akt

    rozhodnutí soudu

    Typ výroku

    vyhověno

    Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy

    2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

    Ostatní dotčené předpisy

    119/1990 Sb., § 2 odst.2, § 4140/1961 Sb., § 103, § 154 odst.2, § 8 odst.1, § 198 odst.1 písm.b

    Předmět řízení

    právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“

    právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace

    právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci rozhodnuté (res iudicata, ne bis in idem)

    Věcný rejstřík

    rehabilitace

    trest/výkon

    trestný čin

    interpretace

    trest odnětí svobody

    Jazyk rozhodnutí

    Čeština

    Poznámka

    Tisková zpráva: https://www.usoud.cz/aktualne/soudy-mohou-pri-zvazovani-splneni-podminek-soudni-rehabilitace-zvazit-zavaznost-ostatnich-trestnych-cinu-a-upustit-od-stanoveni-zbytkoveho-trestu-1

    URL adresa

    http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2919-21_1

    ---

    Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 6 Tz 38/2021, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

    1. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 6 Tz 38/2021, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

    2. Toto usnesení se proto ruší.

       Odůvodnění:

    1. Průběh řízení před Ústavním soudem, podstatný obsah spisu a rekapitulace ústavní stížnosti

       A.

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena zásada ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 4 odst. 1 a odst. 2 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 Rt 85/91 se podává, že stížností pro porušení zákona podanou podle § 266 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád" nebo "trestní řád") ve prospěch stěžovatele napadla tehdejší ministryně spravedlnosti usnesení okresního soudu ze dne 5. 3. 1991 sp. zn. 1 Rt 85/91, kterým bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je účasten na soudní rehabilitaci podle § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci") a podle § 2 odst. 1 téhož zákona se proto rozsudek okresního soudu ze dne 7. 12. 1977 sp. zn. 1 T 63/77 prohlašuje za zrušený ve výroku o vině trestným činem hanobení republiky a jejího představitele podle § 103 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 1990 (dále jen "trestní zákon") ke dni jeho vydání, a že se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, a to k datu jejich vydání. Trestní stíhání stěžovatele pro tento trestný čin tak bylo podle § 2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci zastaveno. Naopak za trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 trestního zákona a dále za pokus trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 8 odst. 1 k § 198 odst. 1 písm. b) trestního zákona, kterých se rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci netýkala, byl stěžovateli stanoven přiměřený trest odnětí svobody v délce trvání dvou měsíců (pozn. ÚS: pro zjednodušení v dalším textu označovaný také jako "zbytkový trest").

3. Ministryně spravedlnosti měla totiž v dané věci za to, že u stěžovatele nebyl naplněn účel rehabilitačního řízení ve smyslu § 1 zákona o soudní rehabilitaci, neboť toho by mohlo být dosaženo jen tehdy, došlo-li by usnesením okresního soudu ze dne 5. 3. 1991 sp. zn. 1 Rt 85/91 k upuštění od stanovení přiměřeného trestu za trestné činy nedotčené rehabilitací ze zákona.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stížnost ministryně spravedlnosti zamítl. Odkázal na ustanovení § 2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, podle něhož platí, že rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je odsouzený účasten rehabilitace, učiní soud i bez návrhu. Vztahuje-li se rehabilitace jen na některý z trestných činů, za nějž byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest, stanoví soud podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest za trestné činy rehabilitací nedotčené nebo od stanovení přiměřeného trestu upustí. Jinak trestní stíhání zastaví. Z tohoto znění pak dovodil, že při posuzování, zda je namístě stanovit trest za trestné činy nepodléhající rehabilitaci, či zda je možno od stanovení přiměřeného trestu upustit, vyhodnotí soud závažnost sbíhajících se trestných činů podléhajících a nepodléhajících rehabilitaci, a to podle vzájemného poměru jejich závažnosti. Závažnost trestného činu je pak v dané souvislosti odvislá od toho, jaké zájmy jsou spácháním trestného činu porušeny. Na závažnost trestného činu tak lze usuzovat i podle trestní sazby dotyčného trestného činu. Nazíráno z těchto hledisek, která jsou rozhodující pro posouzení zákonnosti postupu soudu a jím vydaného rozhodnutí o stanovení zbytkového trestu, však údajně není stížností pro porušení zákona napadenému rozhodnutí co vytknout; byť Nejvyšší soud připustil, že neměl k dispozici rozsudek okresního soudu ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 1 T 63/77, kterým bylo o trestné činnosti stěžovatele, respektive o trestných činech částečně podléhajících a částečně nepodléhajících rehabilitaci, rozhodnuto (příslušný spis totiž nebyl přes snahu příslušných institucí odpovědných za jeho uložení a archivaci nalezen) a nemohl tak učinit detailnější závěry stran vzájemného poměru závažnosti rehabilitaci podléhajících a rehabilitaci nepodléhajících trestných činů. Proto se Nejvyšší soud omezil pouze na konstatování, že z hlediska podpůrného kritéria, tj. trestní sazby za uvedené trestné činy stanovené, nelze učinit závěr o zjevné bagatelnosti trestných činů rehabilitaci nepodléhajících. K tomu ještě v návaznosti na argumentaci ministryně dodal, že pokud by zákon zamýšlel, aby společně s rehabilitací byly ve vztahu k příslušným osobám odstraněny i nepříznivé důsledky pro ně plynoucí z odsouzení za trestné činy rehabilitaci nepodléhající, neformuloval by znění § 2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci v podobě alternativy stanovení trestů v návaznosti na posouzení vzájemného poměru závažnosti trestných činů rehabilitaci podléhajících a nepodléhajících. V souvislosti s rehabilitačním řízením nedošlo podle Nejvyššího soudu ve vztahu ke stěžovateli ani k novému trestnímu stíhání a tedy k eventuálnímu porušení zásady ne bis in idem, neboť soud v rehabilitačním řízení jen zkoumal - vzhledem k novým podmínkám daným jeho rozhodnutím o trestných činech rehabilitaci podléhajících - odůvodněnost původně uloženého trestu z hlediska jeho vazby na trestný čin, a tedy i eventuální nutnost redukce takového trestu.

   B.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především uvádí, že jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu bylo porušeno už tím, že byť Nejvyšší soud obdržel vyjádření státní zástupkyně podané ke stížnosti pro porušení zákona, stěžovateli toto vyjádření nezaslal k vyjádření. Okresní soud také ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 1991 sp. zn. 1 Rt 85/91 neurčil, zda zbytkový trest...