Case nº 1109/21 of IV, October 19, 2021

• Judge: Filip Jan
• President: O ústavních stížnostech
• Resolution Date: October 19, 2021
• Issuing Organization: IV

Identifikátor evropské judikatury

ECLI:CZ:US:2021:4.US.1109.21.1

Název soudu

Ústavní soud České republiky

Datum zpřístupnění

9. 11. 2021

   Forma rozhodnutí

   Nález

   Význam

   3

   Navrhovatel

   STĚŽOVATEL - FO

   Dotčený orgán

   SOUD - VS Praha

   SOUD - KS Plzeň

   Napadený akt

   rozhodnutí soudu

   Typ výroku

   vyhověno

   odmítnuto pro nepřípustnost

   Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy

   2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

   Ostatní dotčené předpisy

   99/1963 Sb., § 147 odst.1

   Jazyk rozhodnutí

   Čeština

   URL adresa

   http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-1109-21_1

   ---

   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., advokáta, zastoupeného JUDr. Rianou Kvačkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Panská 891/5, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2021 č. j. 6 Cmo 310/2020-1560 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. srpna 2020 č. j. 45 Cm 216/2013-1519, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti A, zastoupené Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem, sídlem Petržílkova 2707/38, Praha 13 - Stodůlky, a 2. R. H., zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

   1. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2021 č. j. 6 Cmo 310/2020-1560 bylo porušeno základní ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

   2. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2021 č. j. 6 Cmo 310/2020-1560 se ruší.

   3. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

   Odůvodnění

   I.

   Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 9. 12. 2016 č. j. 45 Cm 216/2013-973, vydaným v řízení o žalobě vedlejší účastnice (právní nástupce A, dále též jen "žalobkyně") proti vedlejšímu účastníkovi (dále též jen "žalovaný") o zaplacení 40 837 687 Kč s příslušenstvím, nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků (výrok I), podle § 104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), řízení zastavil (výrok II) a podle § 146 odst. 2 a § 150 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel k podání žaloby a zastupování v tomto sporu přijal dne 30. 9. 2013 plnou moc od jednatele žalobkyně J. Š., ač ten byl již dne 22. 8. 2012 z funkce jednatele odvolán, tedy od osoby, která nebyla oprávněna za žalobkyni činit žádné úkony.

3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 28. 2. 2017 č. j. 6 Cmo 43/2017-997 usnesení ve výroku III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

4. Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání, načež Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 4. 2019 č. j. 27 Cdo 3260/2017-1035 zrušil jak usnesení vrchního soudu, tak usnesení krajského soudu ve výroku III (dále jen "kasační usnesení"). V jeho odůvodnění konstatoval, že stěžovatel z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, neboť ani přes opatření soudu nedoložil své právo zastupovat žalobkyni, a lze mu tak podle § 147 odst. 1 o. s. ř. uložit, aby žalovanému nahradil náklady řízení, případně za podmínek uvedených v § 150 o. s. ř. žalovanému náhradu nákladů (vůči stěžovateli) nepřiznat.

5. Následně krajský soud napadeným usnesením ("v řízení o zaplacení 40 837 687 Kč s příslušenstvím") uložil stěžovateli podle § 147 odst. 1 o. s. ř. nahradit žalovanému na nákladech řízení 703 005,70 Kč (výrok I), a dále rozhodl, že vedlejší účastníci nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), že se stěžovateli ukládá povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení 139 004,80 Kč (výrok III) a že (v něm) stěžovatel a žalobkyně nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že stěžovatel z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, neboť nedoložil právní zastoupení žalobkyně, a tudíž mu podle uvedeného ustanovení lze uložit, aby žalovanému uhradil náklady řízení (tzv. separace nákladů řízení), a dále neshledal, že by majetkové poměry stěžovatele či žalovaného odůvodnily aplikaci § 150 o. s. ř.

6. K odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka vrchní soud napadeným usnesením usnesení krajského soudu ve výrocích I a III potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 10 083 Kč. Vrchní soud se plně ztotožnil s názorem krajského soudu, že stěžovatel zavinil zastavení řízení a že nelze aplikovat ani § 150 o. s. ř., neboť jej - jakožto výjimku z pravidla - nutno vykládat restriktivně, a navíc neobstojí-li důvody jeho použití ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, tím méně mohou obstát důvody ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení.

   II.

   Stěžovatelova argumentace

7. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že po vrácení věci Nejvyšším soudem jej krajský soud předvolal jako svědka na jednání dne 2. 10. 2019, na tomto jednání mu sdělil, že je účastníkem řízení a ve zhruba jeho polovině jednání se mu dostalo poučení, že je povinen tvrdit, jak se případné uložení povinnosti zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení projeví v jeho majetkové sféře. Následně nevyhověl jeho návrhu na přiznání svědečného. V této souvislosti stěžovatel krajskému soudu a vrchnímu soudu vytýká, že mu nevysvětlily, kdy a jak se jeho procesní postavení mělo změnit, resp. jaké bylo jeho procesní postavení. Krajský soud mu měl odepřít četná procesní práva, např. se na dané jednání připravit, nechat se právně zastoupit, doručovat listiny či nahlížet do soudního spisu, navrhovat důkazy a reagovat na důkazy již provedené. Krajský soud jej dále nepoučil ani k meritu věci, ani k separaci nákladů řízení, a potlačil jeho právo navrhovat důkazy a reagovat na důkazy již provedené, resp. všechny jeho důkazní návrhy zamítl. Vrchnímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval souvisejícími odvolacími důvody.

8. Podle stěžovatele soudy obou stupňů také pominuly, že nebyl vyzván, aby doložil své oprávnění zastupovat žalobkyni. Výzva byla adresována opatrovníkovi žalobkyně a ten mu názor krajského soudu, že žalobu podal jako neoprávněná osoba, nesdělil. On sám vycházel ze zápisu v obchodním rejstříku, podle něhož mu plnou moc udělil řádný jednatel žalované. Nebylo mu doručeno ani...