Case nº 839/21 of IV, September 30, 2021

• Judge: Filip Jan
• President: O ústavních stížnostech
• Resolution Date: September 30, 2021
• Issuing Organization: IV

Identifikátor evropské judikatury

ECLI:CZ:US:2021:4.US.839.21.1

Název soudu

Ústavní soud České republiky

Datum zpřístupnění

19. 10. 2021

    Forma rozhodnutí

    Nález

    Význam

    3

    Navrhovatel

    STĚŽOVATEL - FO

    Dotčený orgán

    SOUD - VS Praha

    Napadený akt

    rozhodnutí soudu

    Typ výroku

    vyhověno

    Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy

    2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1

    Ostatní dotčené předpisy

    141/1961 Sb., § 262, § 30, § 259 odst.2, § 263 odst.3, § 263 odst.76/2002 Sb., § 41

    Předmět řízení

    právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce

    Věcný rejstřík

    soud/rozvrh práce

    soud/senát

    soud/odnětí/přikázání věci

    Jazyk rozhodnutí

    Čeština

    URL adresa

    http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-839-21_1

    ---

    Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. F., zastoupené JUDr. Hanou Karáskovou, advokátkou, sídlem Komunardů 431/12, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2021 sp. zn. 11 To 70/2020, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

    I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2021 sp. zn. 11 To 70/2020 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na řádné soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

    II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2021 sp. zn. 11 To 70/2020 se ruší.

    Odůvodnění

    I.

    Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení, a to z důvodu hospodárnosti trestního řízení.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodoval ve věci sp. zn. 49 T 12/2017 o obžalobě proti stěžovatelce pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že v šesti případech od poškozených získala peněžní prostředky (v řádu stovek tisíc korun od každého poškozeného) pod záminkou zprostředkování uzavření nájemní smlouvy a následného převodu bytové jednotky do "osobního" vlastnictví poškozených. Toto zprostředkování však nezařídila a poskytnuté finanční prostředky poškozeným nevrátila, čehož si měla být od počátku vědoma.

3. V posuzované věci městský soud vynesl tři zprošťující rozsudky, neboť popsané jednání neshledal trestným činem. V pořadí posledním rozsudku (ze dne 26. 6. 2020 č. j. 49 T 12/2017-2830) uvedl, že není pochyb o tom, že skutky, jak jsou popsány v obžalobě, se staly. Není však naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu. Ani opakovaně doplněné dokazování nepotvrdilo, že by stěžovatelka již při komunikaci s poškozenými věděla, že slibuje nereálné a že měla více informací než svědek K., který byl v jiném trestním řízení zproštěn obžaloby pro totožnou trestnou činnost. Tento svědek, stěžovatelka a další makléři se stali oběťmi odsouzeného Š., který jim sliboval možnost zajištění nelegální privatizace bytů. Stěžovatelka si byla vědoma, že jedná potenciálně protiprávně, avšak nikoliv způsobem podvodného vylákání peněžních prostředků od poškozených, nýbrž ovlivňováním privatizace bytů. Ze žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by stěžovatelka chtěla poškozené podvést a tím by se odlišila od ostatních osob, zapojených do uvedeného jednání. Nelze tak u ní podle městského soudu shledat ani úmysl nepřímý. Přitom městský soud v uvedeném rozsudku (jako reakci na předchozí rozhodnutí vrchního soudu) uvedl, že již podle svého názoru překročil hranici, která přísluší nezávislému soudu a nahrazoval činnost státního zástupce v prokazování viny. Některé názory odvolacího soudu a státního zástupce proto již považoval spíše za presumpci viny, aniž by měly oporu v provedených důkazech. Ani případná lhostejnost (či neopatrnost) stěžovatelky k osudu peněžních prostředků poškozených nepostačuje k závěru o úmyslném zavinění. Dále městský soud v této souvislosti poznamenal, že odvolací soud, jehož závěry městský soud zásadně respektuje, by se měl vystříhat snah o vytváření vlastních závěrů o skutkovém stavu věci v řízení, kde městský soud provedl celé dokazování.

4. Proti rozsudku městského soudu podal státní zástupce odvolání, z jehož podnětu vrchní soud v neveřejném zasedání (potřetí) zrušil výrokem I rozsudek městského soudu a výrokem II podle § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Vrchní soud připomněl, že v dané věci jde již o jeho třetí zrušující usnesení. Prvním usnesením (ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. 4 To 49/2018) věc městskému soudu vrátil s tím, aby vyslechl stěžovatelku a vyjmenované svědky a vyžádal si související spis Obvodního soudu pro Prahu 1. Druhým usnesením (ze dne 3. 2. 2020 sp. zn. 11 To 47/2019) věc městskému soud vrátil s tím, aby vyslechl další nové svědky a vyžádal si další listiny (např. daňová přiznání) k ověření majetkového stavu obchodní společnosti ovládané stěžovatelkou.

5. Podle vrchního soudu se městský soud ani ve svém třetím rozhodnutí nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Zejména s možnou variantou naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu formou nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Dále městský soud nehodnotil, jak měla stěžovatelka finanční prostředky poškozených zajištěny, a zda informace, kterými disponovala, byly natolik dostatečné, aby při rozumových schopnostech stěžovatelky a její před poškozenými najevo dávané obchodní zdatnosti mohly podle vrchního soudu vyloučit "lehkomyslnost, nedbalost a naivitu, které by byly jistou formou srozumění" ve smyslu § 15 odst. 2 trestního zákoníku. To se mělo promítnout do obezřetnosti stěžovatelky při svěřování cizích peněz další osobě. Městský soud by podle vrchního soudu neměl odhlédnout od tvrzení stěžovatelky "že měla 3 měsíce na to, aby našla nového zájemce na byt, který by zaplatil částku, kterou za byt zaplatil odstupující klient, první část peněz uvedená v rezervační smlouvě sloužila pro vyrovnání bývalému nájemci, nebo jako odměna za to, že se klient dozví, kolik má napsat jako nabídku do výběrového řízení". Dále vrchní soud poukázal na ustanovení smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a poškozenými, bránící po určitou dobu vrácení poskytnutých prostředků. Vrchní soud proto uvedl, že městský soud by měl posoudit, zda byli poškození stěžovatelkou upozorněni na to, že možná nebude schopna finanční prostředky řádně a včas vrátit, přičemž bude muset učinit závěr o charakteru vztahu mezi stěžovatelkou a dalšími uvedenými prostředníky. Vrchní soud dále upozornil na to, že po vzetí jedné z jednajících osob do vazby začala stěžovatelka používat jiné druhy smluv, proto též bude muset městský soud posoudit charakter a obsah jednotlivých uzavřených smluv. Též bude muset posoudit obsah výpovědí jednotlivých poškozených, kteří shodně vyloučili, že jimi skládané finanční prostředky budou použity na ovlivnění výběrových řízení, jinak řečeno na úplatky, a dále zda stěžovatelka měla možnost v inkriminovanou dobu naplnit účel smluv. Nepochybně se bude muset městský soud zabývat tvrzením stěžovatelky, že peníze bez potvrzení předávala dalším osobám. Na zvážení městskému soudu dal vrchní soud opětovný výslech jedné z poškozených a dalších svědků.

6. Důvodem pro výrok o změně ve složení senátu městského soudu je podle vrchního soudu skutečnost, že se senát městského soudu opakovaně dopustil natolik závažných procesních pochybení, v jejichž důsledku musely být již tři rozsudky...