Cdo nº 30 Cdo 2001/2019 of Senát 30, June 03, 2020

• Resolution Date: June 03, 2020
• Issuing Organization: Senát 30

Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

30 Cdo 2001/2019-628

USNESENÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce S. A. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Optátova 46, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 18/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, č. j. 25 Co 256/2018-473, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 20 C 18/2017-441, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1 027 500 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a též ohledně částky 1 485 000 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku). Dále zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 302 500 Kč s příslušenstvím (výrok III rozsudku) a konečně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok IV rozsudku).K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).Takto bylo soudy obou stupňů rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal uvedených částek jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou vazby, nezákonnou vazbou a nepřiměřenou délkou vazebních řízení v souvislosti s trestním řízením vedeném nyní u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobce za nepřiměřenou délku vazby požadoval zadostiučinění ve výši 1 027 500 Kč a dále žádal přiznat částku 1 485 000 Kč za vazbu, která na něm měla být vykonána nezákonně. Za nepřiměřenou délku vazebních řízení pak samostatně požadoval částku ve výši 302 500 Kč.Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním (čítajícím 64 stran textu), které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.K okruhu námitek žalobce formulovaných v dovolání pod písmenem A dovolání platí, že otázka, zda měl být k důkazu čten celý spis týkající se posuzovaného řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k rozsudku ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, podle něhož provádění důkazu celým spisem souhrnně není správné, neboť nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků z trestního, případně jiného spisu soud využil, když zpravidla nedochází k tomu, že by byl v občanském soudním řízení čten nebo sdělován obsah celého spisu. Uvedené závěry lze nepochybně vztáhnout i do poměrů projednávané věci, kde jen v době rozhodování odvolacího soudu měl podle vlastních tvrzení žalobce spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 46 T 5/2005, přes 150 000 stran. Žalobce ostatně ani v dovolání neuvedl, jaké jiné, než jím předložené listiny z trestního spisu a jak by měly (mohly) ovlivnit závěr o skutkovém stavu, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu [resp. soudu prvního stupně] vybudováno.Navazující námitka neprovedení všech důkazů žalobcem navrhovaných, může představovat jen vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě lze v dovolacím řízení podle ustanovení § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř. přihlédnout pouze, je-li dovolání jinak (podle § 237 o. s. ř.) přípustné [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 40/2003]. Dovolací soud také opakovaně uvedl, že „účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá (v procesním slova smyslu) právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl“ [srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a usnesení ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09]. Této...