Cdo nº 28 Cdo 836/2020 of Senát 28, June 03, 2020

• Resolution Date: June 03, 2020
• Issuing Organization: Senát 28

Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

28 Cdo 836/2020-947

USNESENÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Právovárečného měšťanstva v Plzni, se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, identifikační číslo osoby: 10358986, zastoupeného JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové 1664/14, proti žalované Plzeňský Prazdroj, a. s., se sídlem v Plzni, U Prazdroje 64/7, identifikační číslo osoby: 45357366, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhde, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 25 C 109/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 61 Co 234/2019-828, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 559.697,60 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Vladimíra Uhde, advokáta se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2018, č. j. 25 C 109/2015-697, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí nacházejících se v katastrálním území Plzeň – dále „předmětné nemovitosti“ (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 9.413.804,- Kč (výrok II.) a státu na účet Okresního soudu Plzeň-město náklady řízení (vzniklé v souvislosti s vyplacením znalečného) ve výši 2.129,36 Kč (výrok III.). K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 61 Co 234/2019-828, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 559.697,60 Kč (výrok II.).Rozhodnutí soudů nižších stupňů (dále „soudy“) jsou odůvodněna závěrem, že žalobce pozbyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem znárodněním ke dni vyhlášení dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského (dále „dekret č. 101/1945 Sb.“), tedy ke dni 27. 10. 1945. Soudy přitom konstatovaly, že ke znárodnění předmětného podniku – Měšťanského pivovaru v Plzni – došlo na základě dekretu č. 101/1945 Sb. ex lege a zveřejnění vyhlášky ministra výživy č. 26/1946 Ú. l. I, o znárodnění podniků průmyslu potravinářského, mělo pouze deklaratorní charakter. Nepřitakaly rovněž námitkám žalobce, že proces znárodnění byl vázán na vyplacení náhrady za znárodněný majetek a že k nabytí vlastnického práva ke znárodněnému majetku byla nutná intabulace, neboť takové podmínky nebyly zákonem pro nabytí vlastnického práva ke znárodňovanému majetku stanoveny. Akcentovaly, že v projednávané věci jsou uplatnitelné závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), a ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (zmíněné stanovisko, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), pročež uzavřely, že restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalším majetkovým opatřením, čímž byla současně vyloučena možnost uplatnit tato práva podle obecných právních předpisů, přičemž stejný závěr se uplatní také v případech vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, tedy před obdobím rozhodným z hlediska restitučních předpisů. Jinak řečeno, nebyl-li žalobce osobou oprávněnou dle restitučních předpisů, je – podle předestřených konkluzí soudů - využití obecných právních předpisů pouze snahou obejít restituční právní úpravu, neboť jiné historické majetkové křivdy než ty výslovně upravené restitučními předpisy nejsou dnešními právními prostředky odčinitelné.Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že v odvolacím řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivé řízení, na ochranu majetku a na zákonného soudce. Navrhuje, aby věc byla postoupena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, neboť usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016, jehož prizmatem by dle názoru dovolatele mohla být posuzována nyní projednávaná věc, považuje za věcně nesprávné; navíc pak dodává, že citované usnesení na posuzovanou kauzu nedopadá, neboť v nyní projednávané věci je tvrzeno, že k pozbytí vlastnického práva žalobce nikdy platně nedošlo, nikoli protizákonné pozbytí vlastnického práva, a tudíž nebyla podána vlastnická žaloba, nýbrž žaloba určovací. Vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce okamžiku nastoupení účinků znárodnění v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1347/2005, neboť u znárodnění majetku na rozdíl od konfiskace nesplývá nabývací titul a nabytí vlastnictví v jedno. Dále se táže, zda stát účinností restitučních předpisů nabyl vlastnictví k veškerému v minulosti protiprávně odňatému majetku, nebo pouze k majetku, který byl zákonodárcem výslovně zahrnut do pozitivního restitučního práva, přičemž uvádí, že se jedná o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Zdůrazňuje, že ústavně konformní výklad restituční legislativy a stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, vede k závěru, že stát účinností restitučních předpisů nabyl vlastnictví výhradně k majetku zahrnutému do pozitivního restitučního práva s tím, že osoby v restituční legislativě nezařazené mezi osoby oprávněné se mohou domáhat ochrany svého vlastnického práva u soudu na základě obecných předpisů. Vyzdvihuje též tzv. kvazirestituční charakter podané žaloby. Podotýká, že v projednávané – zcela specifické – věci právní účinky znárodnění nastat nemohly (žalobce právně vzato nikdy nepozbyl vlastnictví k nárokovanému majetku; vyhláška ministra výživy č. 26/1946 Ú. l. I, o znárodnění podniků průmyslu potravinářského, byla jako celek zrušena nálezem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 1947), pročež na ni nelze mechanicky vztáhnout judikaturu opírající se o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Nadto upozorňuje, že stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nezohledňuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 5. 1998 ve věci Vasilescu proti Rumunsku. Domnívá se, že žalobce byl obětí konfiskace de facto, neslučitelné s právem na respektování majetku ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Připomíná rovněž, že nemůže obstát obrana žalované založená na námitce vydržení, poněvadž i na privatizovaný podnik dopadá právní zásada nemo plus iuris (ad alium) transfere potest, quam ipse habet. Brojí též proti nákladovým výrokům, neboť soudy nižších instancí při rozhodování o náhradě nákladů řízení v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 851/07, nevzaly v potaz ekonomické postavení účastníků řízení, přičemž přiznání náhrady nákladů řízení žalované označuje za zjevně nespravedlivé a hrubě nemravné. V tomto kontextu pak vyjadřuje pochybnost o ústavní konformitě aplikace ustanovení...