ICdo nº 29 ICdo 43/2018 of Senát 29, April 30, 2020

• Resolution Date: April 30, 2020
• Issuing Organization: Senát 29

Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

KSBR 37 INS XY

37 ICm XY 29 ICdo 43/2018-109

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Truschingera, se sídlem v Brně, Bašty 413/2, PSČ 602 00, jako insolvenčního správce dlužníka BIZAP, s. r. o., proti žalovanému B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Yvetou Janákovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Vachova 43/5, PSČ 602 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 37 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 37 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. listopadu 2017, č. j. 37 ICm XY, 12 VSOL XY (KSBR 37 INS XY), takto:

1. Dovolání se zamítá.

2. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 300 Kč.

O d ů v o d n ě n í:

[1] Rozsudkem ze dne 12. června 2017, č. j. 74/37 ICm XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):1/ Určil, že právní úkon, kterým dlužník (B.) započetl (31. března 2014) závazek žalovaného (B.) k úhradě částky 457.389 Kč oproti svému „závazku“ (rozuměj pohledávce) za žalovaným ve stejné výši, je neúčinným právním úkonem (bod I. výroku).2/ Uložil žalovanému vydat částku 457.389 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku).3/ Uložil žalovanému zaplatit státu soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (bod III. výroku).4/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku).[2] Insolvenční soud vyšel z toho, že:1/ Od 22. listopadu 2012 byl jediným jednatelem a společníkem dlužníka P. Z. (dále jen „P. Z.“), který je od 20. června 2013 též jediným jednatelem a společníkem žalovaného.2/ Dne 28. února 2014 přijal dlužník fakturu splatnou 14. března 2014, vystavenou žalovaným na částku 457.389 Kč za provedené práce na označené novostavbě.3/ Dlužník (jako prodávající) uzavřel se žalovaným (jako kupujícím) dne 10. března 2014 kupní smlouvu, kterou převedl specifikovaný (movitý) majetek do vlastnictví žalovaného za dohodnutou kupní cenu ve výši 961.950 Kč (včetně 21% daně z přidané hodnoty). Kupní smlouvu podepsal za obě smluvní strany P. Z. 4/ Dne 3. dubna 2014 vystavil dlužník žalovanému fakturu na částku 961.950 Kč (jako kupní cenu za movité věci) splatnou 17. dubna 2014.5/ Dne 31. března 2014 uzavřel dlužník se žalovaným dohodu, kterou započetl část své pohledávky z titulu kupní ceny (v rozsahu 457.389 Kč) proti pohledávce žalovaného z titulu provedených prací (457.389 Kč). 6/ Usnesením ze dne 1. října 2014, č. j. 37 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka. 7/ Žalobce podal odpůrčí žalobu 30. září 2015. [3] Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 235, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1 a 3 a § 241 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl k následujícím závěrům:[4] Odpůrčí žaloba je včasná. [5] Vzájemný zápočet (ze dne 31. března 2014) naplňuje znaky skutkové podstaty zvýhodňujícího právního úkonu, na jehož základě se žalovanému dostalo vyšší míry uspokojení jeho pohledávky, než jaké by mu náleželo v konkursu. [6] Jelikož dlužník i žalovaný byli fakticky ovládáni totožnou fyzickou osobou, je jejich vztah vztahem osob blízkých ve smyslu § 22 odst. 2 o. z. (aniž by insolvenční soud řešil, zda jsou splněny podmínky koncernu podle § 79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále jen „z. o. k.“].[7] Vztah jednatele jako osoby fyzické a právnické osoby jím ovládané je vztahem dvou osob blízkých; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 53/2004“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Odtud lze dospět i k závěru, že jakmile vedle sebe vystupují dvě právnické osoby s totožnou osobou jednatele a jediného společníka, i jejich vztah je nutno analogicky posuzovat jako vztah osob blízkých. Tím je tedy vyloučena aplikace § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona.[8] Právní úkon byl učiněn cca 3 měsíce před podáním insolvenčního návrhu, takže byla splněna i podmínka uvedená v § 241 odst. 4 insolvenčního zákona.[9] Žalovaný se bránil pouze tím, že šlo o zápočet běžný v obchodním styku; tato obrana však neobstojí, když nelze aplikovat § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona.[10] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. listopadu 2017, č. j. 37 ICm XY, 12 VSOL XY (KSBR 37 INS XY):1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). 2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 1.024 Kč (druhý výrok).[11] Odvolací soud – vycházeje především z ustanovení § 241 insolvenčního zákona a z ustanovení § 1982 o. z. a § 1991 o. z. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: [12] Insolvenční soud učinil ve věci správná zjištění z listinných důkazů. Nad rámec zjištění insolvenčního soudu má odvolací soud za rozhodné též to, že insolvenční řízení bylo zahájeno 10. července 2014.[13] Ačkoli to insolvenční soud neuvedl výslovně, nutně musel považovat vzájemný zápočet za platný; jinak by nemohl rozhodnout o jeho neúčinnosti.[14] Vzájemný zápočet je právním jednáním odpovídajícím úpravě zakotvené v ustanovení § 1982 a § 1991 o. z. Započtení pohledávek je způsobem zániku závazku. Jeho podstata spočívá v tom, že mají-li strany vůči sobě vzájemné pohledávky s plněním stejného druhu, může každá z nich učinit vůči druhé straně projev vůle směřující k započtení. Započítávané pohledávky pak zaniknou v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí. Ke skutečnosti, že v době zápočtu nebyla pohledávka dlužníka za žalovaným splatná, je vhodné poznamenat, že před rekodifikací občanského práva bylo v § 360 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), posíleno postavení věřitele v obchodněprávních vztazích tak, že bylo možné jednostranným úkonem započíst i nesplatnou pohledávku, byla-li její splatnost věřitelem odložena na žádost dlužníka. Koncepci zvýhodnění věřitele, který vyšel dlužníku vstříc, předpokládá zákonodárce i v novém občanském zákoníku a rozšířil ji i na vztahy občanskoprávní. I tato podmínka se týká započtení jednostranným prohlášením, účastníkům vztahu však nic nebrání v jiném ujednání vzájemnou dohodou. Odvolací soud tedy považuje vzájemný zápočet za platný.[15] Skutkové podstaty neúčinných právních úkonů vymezené v § 240 až § 242 insolvenčního zákona navazují na obecnou definici...