ICdo nº 29 ICdo 48/2020 of Senát 29, April 30, 2020

• Resolution Date: April 30, 2020
• Issuing Organization: Senát 29

Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

KSOS 14 INS 1402/2015

11 ICm 5278/2017

29 ICdo 48/2020

KSOS 14 INS 1402/2015

11 ICm 5278/2017

29 ICdo 48/2020-109

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Statutárního města Havířov, se sídlem v Havířově, Svornosti 86/2, PSČ 736 01, identifikační číslo osoby 00297488, zastoupeného Mgr. Pavlou Kubíčkovou, advokátkou, se sídlem v Havířově, Národní třída 967/23b, PSČ 736 01, proti žalované JUDr. Mileně Bódiové, se sídlem v Ostravě, Jurečkova 1860/4, PSČ 702 00, jako insolvenční správkyni dlužníka Středního odborného učiliště „BARON SCHOOL“ spol. s r. o., zastoupené Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, se sídlem ve Frýdku – Místku, Farní 19, PSČ 738 01, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 ICm 5278/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Středního odborného učiliště „BARON SCHOOL“ spol. s r. o., se sídlem v Havířově, Mánesova 1102/1, PSČ 736 01, identifikační číslo osoby 47154136, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 1402/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. října 2019, č. j. 11 ICm 5278/2017, 15 VSOL 825/2019-94 (KSOS 14 INS 1402/2015), takto:

1. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. října 2019, č. j. 11 ICm 5278/2017, 15 VSOL 825/2019-94 (KSOS 14 INS 1402/2015), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení.

2. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

3. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:[1] Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) 22. prosince 2017 (č. l. 1-4) se žalobce (Statutární město Havířov) domáhal vůči žalované (JUDr. Mileně Bódiové, jako insolvenční správkyni dlužníka Středního odborného učiliště „BARON SCHOOL“ spol. s r. o.):1/ určení že pohledávka žalobce ve výši 209.938 Kč, představující vyúčtování poskytnutých služeb v období od 1. ledna 2016 do 24. března 2016 v prostorách označené budovy Havířově, stojící na označeném pozemku (dále též jen „nemovitosti“), vyúčtovaná daňovým dokladem ze dne 19. března 2017, č. 517136, s datem splatnosti 31. srpna 2017, je pohledávkou za majetkovou podstatou,2/ eventuálně (pro případ zamítnutí požadavku ad 1/) určení, že předmětná pohledávka je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. [2] Pohledávku, jejíž pořadí požadoval určit, specifikoval žalobce v žalobě tak, že jde o částku odpovídající vynaložení nákladů za služby (rozúčtované náklady za vytápění a společnou přípravu teplé vody pro budovu) poskytnuté žalobcem v období od 1. ledna 2016 do 24. března 2016 ve vztahu k nebytovým prostorám v budově, které dlužník (respektive žalovaná jako jeho insolvenční správkyně) po skončení nájemního vztahu (k 31. březnu 2015) v uvedeném období stále užíval. Celková výše těchto nákladů za uvedené období činila 236.246,62 Kč a po vypořádání přeplatku z minulého zúčtovacího období (26.309 Kč) činí dluh 209.938 Kč. V rovině právní jde podle žalobce (co do pořadí) o pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).[3] Rozsudkem ze dne 29. března 2019, č. j. 11 ICm 5278/2017-42, insolvenční soud:1/ Určil, že předmětná pohledávka žalobce ve výši 209.938 Kč je pohledávkou za majetkovou podstatou (bod I. výroku).2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).[4] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 168 odst. 1 a 2 a § 203 odst. 1 insolvenčního zákona, a z ustanovení § 2225 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým a právním závěrům:[5] Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že k 31. březnu 2015 skončil nájemní vztah dlužníka k nemovitostem (pozemku a části budovy) vlastněným žalobcem a pronajatým dlužníku smlouvou o nájmu části nemovité věci ze dne 29. července 2014. [6] Dne 31. března 2015 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na majetek dlužníka a insolvenční správkyní dlužníka ustanovil žalovanou.[7] Nebylo sporné, že žalovaná nemovitosti užívala i po 31. březnu 2015; v nebytových prostorách se nacházely movité věci dlužníka, jež žalovaná následně prodala (v prosinci 2015).[8] Sporným zůstalo, zda žalovaná užívala nemovitosti po 1. lednu 2016, a zda tak žalobce má nárok na úhradu nákladů za služby za dobu od 1. ledna 2016 do 24. března 2016.[9] V řízení bylo prokázáno, že žalovaná nemovitosti protokolárně předala Městské realitní agentuře, s. r. o. (která je spravuje pro žalobce) 24. března 2016. Do té doby proto žalovaná byla povinna hradit náklady, které vlastníku nemovitostí vznikly v souvislosti se zajištěním „uživatelnosti“ nebytových prostor. [10] Výší těchto nákladů se insolvenční soud vzhledem k předmětu žaloby (určení pořadí pohledávky) nezabýval. [11] Takto vzniklá pohledávka je ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 insolvenčního zákona pohledávkou, která vznikla po rozhodnutí o úpadku dlužníka jako náklad spojený s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka, který nesl žalobce.[12] I kdyby žalovaná uskladněné movité věci prodala v prosinci 2015, pak to, že po další 3 měsíce objekt nevyklidila, nejde k tíži žalobce. V intencích ustanovení § 2225 o. z. totiž k ukončení užívání nemovitostí dochází až jejich vyklizením a předáním pronajímateli.[13] S přihlédnutím k tomu, že vyhověl primárnímu petitu, nerozhodoval již insolvenční soud o nároku na určení, že jde o pohledávku postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou, uplatněném eventuálním petitem. [14] K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. října 2019, č. j. 11 ICm 5278/2017, 15 VSOL 825/2019-94 (KSOS 14 INS 1402/2015):1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).[15] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 168 odst. 2 písm. b/ a § 203a odst. 1 insolvenčního zákona – poté, co dokazování částečně zopakoval a doplnil, dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: [16] Předmětem řízení dle ustanovení § 203a insolvenčního zákona je určení pořadí uplatněné pohledávky; soud se v tomto řízení nezabývá ani pravostí ani výší pohledávky. Vyčíslení pohledávky ve výroku napadeného rozhodnutí směřuje pouze k identifikaci pohledávky, nikoli k určení její výše. Řízení o určení pořadí pohledávky probíhá vedle řízení o žalobě na plnění a nezávisle na něm. Přitom podle shodných tvrzení účastníků řízení probíhá řízení o žalobě na plnění (na zaplacení) u Okresního soudu v Ostravě, kde je přerušeno do skončení tohoto řízení.[17] Pro rozhodnutí projednávané věci bylo klíčovým unesení důkazního břemene ohledně vyklizení objektu, respektive toho, zda se v rozhodné době v objektu nacházely movité věci dlužníka. Přitom závěr insolvenčního soudu, že žalovaná prostory nevyklidila nejméně do 26. února 2016, je správný (což potvrzuje dokazování zopakované odvolacím soudem).[18] K tvrzení, že nebytové prostory vyklidila do 31. prosince 2015, neoznačila žalovaná přiléhavé důkazy, když kupní smlouva, kterou dne 16. prosince 2015 prodala movité věci v budově společnosti GBPOWER CZ, s. r. o., takovou skutečnost nemohla prokázat. Poučení dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), se žalované nedostalo proto, že se jednání před insolvenčním soudem nezúčastnila. [19] Jestliže žalovaná neprokázala, že nebytové prostory vyklidila do 31. prosince 2015, pak platí, že je dále užívala i v době od 1. ledna 2016, takže náklady s tím spojené, jež vznikly po rozhodnutí o úpadku, včetně nákladů vynaložených žalobcem na služby, jsou náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 97/2016 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 131/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 131/2019“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], nebo přiměřeně a contrario rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2017, „č. j. 103 VSPH 942/201676 (179 ICm 427/2016, MSPH 79 INS 21573/2013)“ [správně č. j. 179 ICm 427/2016, 103 VSPH 942/201676 (MSPH 79 INS 21573/2013)]. [20] Odvolací soud pak nesdílí námitku...