Tdo nº 4 Tdo 1334/2019 of Senát 4, November 21, 2019

• Resolution Date: November 21, 2019
• Issuing Organization: Senát 4

Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.

4 Tdo 1334/2019-546

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2019 o dovolání obviněného J. D., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 9 To 147/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 160/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 9 T 160/2017, byl obviněný J. D. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„dne 3. 8. 2016 okolo 21:05 hodin v Praze 8, XY ulicí řídil vlastní osobní automobil tovární značky Audi RS4, RZ: XY, ačkoli přinejmenším byl srozuměn s tím, že po požití alkoholických nápojů je jeho schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo v silničním provozu vyloučena, neboť z jeho dechu byl cítit zřetelný zápach alkoholu, a byly na něm policejní hlídkou, svědky a zdravotnickým personálem pozorovány jednoznačné a charakteristické známky mimo jakoukoli pochybnost prokazující mírnou až střední opilost zcela vylučující schopnost bezpečného řízení motorového vozidla v silničním provozu, a v tomto stavu, v úseku ve kterém nejvyšší dovolená rychlosti jízdy v obci je omezena na 50 km/h, jel znalecky stanovenou rychlostí minimálně 114 km/hod., která byla i zcela nepřiměřená dopravně technickému stavu pozemní komunikace, čímž porušil povinnosti uloženého v § 4a), § 5 odst. 2 písm. b), § 18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb. a v bezprostřední příčinné souvislosti s tím nebyl schopen zabránit střetu s protijedoucím automobilem tovární značky Opel Astra, RZ: XY, jehož řidička a majitelka M. S., nar. XY, protisměrnou částí vozovky objížděla překážku v provozu ve svém směru jízdy tvořenou označeným výkopem ve vozovce, a v důsledku vysoké neočekávané, neočekávatelné a nepředvídatelné rychlosti protijedoucího vozidla nemohla na ně včas reagovat tak aby předešla kolizní situaci, omezení, ohrožení ani střetu s ním, ke kterému došlo čelně a při kterém kromě škody 41.500,-Kč na vozidle, utrpěla pohmoždění hrudníku, a povrchní kožní oděrky v oblasti pánve oboustranně, představující omezení v obvyklém způsobu života po dobu do sedmi dnů, její spolujedoucí P. T., nar. XY utrpěl pohmoždění dolních žeber vlevo, představující omezení v obvyklém způsobu života po dobu do sedmi dnů, a další spolujedoucí V. K., nar. XY, utrpěl zavřenou zlomeninu hrudní kosti a oboustranné povrchní kožní oděrky v oblasti pánve, vyžádavších lékařského ošetření a představující podstatné omezení v obvyklém způsobu života bolestivostí a omezenou pohyblivostí po dobu delší sedmi dnů a kratší šesti týdnů.“

Za uvedené jednání byl podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla stanovena povinnost, aby v průběhu doby zkušební podle svých sil nahradil škodu, kterou činem způsobil, jako podmínku osvědčení se v ní. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let. Obviněnému byla rovněž podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020 částku 28 389 Kč, poškozenému V. K., nar. XY, bytem XY, částku 8 238 Kč a poškozené M. S., nar. XY, bytem XY, částku 91 181 Kč.

Obviněný si proti tomuto rozsudku podal odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 9 To 147/2019 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil v rozsudku soudu prvního stupně pouze výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozené M. S. Při nezměněném výroku o vině, trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně a poškozenému V. K. znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněnému uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené M. S. částku ve výši 18 735 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (dále také jen „napadený rozsudek“) si podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolání směřoval do výroku o vině, trestu a do výroků o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně i napadeného rozsudku odvolacího soudu. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení nejprve brojil proti závěrům soudů nižších stupňů, podle nichž se dopustil trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Namítal, že důkazy byly hodnoceny v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž byla podle něho porušena i zásada zakotvená v § 2 odst. 6 tr. ř. Následně k tomu podrobněji rozvedl, v čem spatřuje nesprávné hodnocení důkazů, předně svědeckých výpovědí, a z nich vyplývající skutková zjištění. Obviněný vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že bylo v řízení zjištěno, že se v jeho případě jednalo o mírnou až střední opilost. Poukázal rovněž na to, že nikdo z policistů ani ze zdravotníků mu míru alkoholu v dechu ani v krvi neměřil, a jedná se tak pouze o neprokázané domněnky. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že by před jízdou požil alkohol, přičemž skutečnost, že se odmítl podrobit dechové zkoušce, neznamená, že byl pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. Namítal přitom, že mu nemůže jít k tíži, že se odmítl dechové zkoušce podrobit, protože za to byl již odsouzen ve správním řízení. K tomu doplnil, že pokud jde o úřední záznam o kontrole řidiče, je otázkou, zda je jako důkaz vůbec přípustný před soudem, když svědek Š. nebyl vyslechnut. Dále obviněný odkázal na protokol z hlavního líčení konaného dne 18. 10. 2018, kde byla vedena úvaha o tom, že skutek by měl být posouzen jako ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k absenci důkazů, že by řídil pod vlivem alkoholu, je podle něj třeba vzít tuto úvahu o právní kvalifikaci v potaz.

V návaznosti na tuto námitku pak vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o posouzení jeho argumentace spočívající v porušení zásady ne bis in idem, kterou zavrhl. Opětovně přitom v řízení poukazoval na to, že byl za jednání, které je mu soudy kladeno za vinu potrestán již pravomocným rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, č. j. MHMP 2112029/2016/Sva. Jedná se v jeho případě podle něj o totožnost skutků, a tudíž ho nelze potrestat dvakrát v souladu s uvedenou zásadou. V této souvislosti poukázal na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., na článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 6 Tdo 986/2007. Judikatura, na níž odkazoval odvolací soud, nelze podle obviněného na jeho věc aplikovat, neboť většinou svědků nebylo potvrzeno, že by řídil pod vlivem alkoholu.

V neposlední řadě obviněný poukázal na rozpor v závěru odvolacího soudu (bod 8., s. 6), který odmítl závěr znalce Ing. Winklera, že protijedoucí vozidlo poškozené jelo rychlostí 5 km/h, ačkoliv následně citoval výpověď svědka T., jenž uvedl, že se vozidlo poškozené M. S. při objíždění překážky pohybovalo. Nesouhlasil ani s dalšími závěry odvolacího soudu stran ve věci vypracovaných znaleckých posudků.

Podle názoru obviněného by měl být rozsudek odvolacího soudu zrušen i z důvodu spoluzavinění poškozené M. S., když tato uvedla v hlavním líčení konaném dne 16. 8. 2018, že protijedoucí vozidlo viděla již v době, kdy odbočovala vlevo, aby objela 8 metrů dlouho překážku, která byla na její straně vozovky. Svým jednáním tak porušila ustanovení § 20 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se řidiči protijedoucích vozidel vyhýbají vpravo, včas a v dostatečné míře. Nemohou-li se bezpečně vyhnout, musí dát přednost jízdy ten, na jehož straně je překážka nebo zúžená vozovka. Závěrem obviněný vyjádřil svůj nesouhlas s hodnocením svědecké výpovědi poškozené M. S., když oba soudy ji nesprávně a neúplně posoudily, když uvedly, že poškozená v protisměru nic neviděla. To je však v rozporu s tím, co vypověděla při hlavním líčení.

S ohledem na vše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, a aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na napadený rozsudek.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Uvedl, že obviněný ve svém dovolání v podstatě jen opakoval obhajobu, kterou soustavně uplatňoval již od samého počátku svého trestního stíhání. I v dovolání namítal, že pod vlivem alkoholu nebyl, že ulicí jel podstatně pomaleji než znalcem vypočítaných 114 km/h, že střet vozidla zavinila poškozená řidička a že již byl potrestán správním orgánem. S těmito námitkami se již vypořádaly oba soudy nižších stupňů a s jejich námitkami se státní zástupce ztotožnil a ve stručnosti na ně odkázal.

Z hlediska podaného dovolání považoval státní zástupce za podstatné zmínit, že předmětné...