Tdo nº 6 Tdo 1578/2018 of Senát 6, February 07, 2019

• Resolution Date: February 07, 2019
• Issuing Organization: Senát 6

Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.

6 Tdo 1578/2018-41

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2019 o dovolání, které podala obviněná M. (dříve M.) J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2018, č. j. 10 To 135/2018-1776, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 153/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 4. 2018, č. j. 11 T 153/2015-1726, byla obviněná M. (dříve M.) J. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že

   si bez vědomí klientky Pečovatelské služby v J., V. Ch., nar. XY, ponechala pro svoji potřebu její finanční prostředky ve výši 20.000 Kč, které jí byly svěřeny na základě „Předávacího protokolu“ ze dne 18. 1. 2013, sepsaného mezi M. (dříve M.) J., vedoucí Pečovatelské služby J., a předávající V. Ch., trvale bytem XY, XY, na základě kterého měly být tyto finanční prostředky uloženy v trezoru pečovatelské služby, přičemž M. (dříve M.) J. při ukončení pracovního poměru a „Dohody o provedení práce“ ze dne 28. 6. 2013, tyto finanční prostředky nové vedoucí Pečovatelské služby v J., P. P., na základě „Předávacího protokolu“ ze dne 15. 7. 2013, nepředala, ale předala je až dne 13. 11. 2013 poté, co byly v dané věci zahájeny úkony trestního řízení, a to prostřednictvím své sestry E. J., sociální pracovnici v Oblastní nemocnici N., M. R., kde byla paní Ch. hospitalizována, čímž způsobila poškozené V. Ch., nar. XY, škodu v celkové výši 20.000 Kč.

2. Obviněná byla za tento přečin odsouzena podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců.

3. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 9. 2018, č. j. 10 To 135/2018-1776, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

   II.

   Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ondřeje Moravce, Ph.D. dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., neboť má za to, že v odvolacím řízení rozhodl vyloučený soudce a soudy skutek nesprávně právně posoudily. Současně vznesla námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na zjištěních, jež jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.

5. Nesprávné právní posouzení skutku se podle dovolatelky promítá a) ve vadném posouzení objektivní stránky trestného činu, jelikož nebylo prokázáno, že by jednala v rozporu s ujednáním s poškozenou Ch., b) v chybném posouzení subjektivní stránky trestného činu, neboť odvolací soud se odmítl zabývat tím, v čem spočívá její úmysl nakládat s finančními prostředky svěřenými jí poškozenou jako s vlastními, a c) v nepřezkoumatelnosti posouzení jednání obviněné v právním omylu.

6. Obviněná s odkazem na odůvodnění usnesení odvolacího soudu připomenula, že samotné neuložení finančních prostředků do trezoru nelze pokládat za jednání přisvojující. Za defraudační je možné považovat pouze takové jednání, které trvale odstraňuje svěřené finanční prostředky z dispozice poškozené; v tomto směru odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 219/2018, jehož závěry nastínila. Její jednání nelze pokládat za rozporné se základním účelem svěření. Ten spočíval v opatrování finančních prostředků pro poškozenou, která si to přála. Finanční prostředky měla neustále ve svém držení a byla připravena, je poškozené předat zpět. Nejednala v rozporu s ujednáním s poškozenou, neboť doba, po kterou jí byly finančních prostředky svěřeny, nebyla sjednána. Nebylo rovněž prokázáno, že by byla v prodlení s předáním svěřených věcí.

7. Podle obviněné nebyla naplněna ani subjektivní stránka přečinu. Zavinění musí být popsáno a prokázáno, a to i v případě omisivních deliktů. Skutková věta odsuzujícího rozsudku však její úmysl nevyjadřuje a omezuje se pouze na konstatování, že finanční prostředky poškozené nepředala bezprostředně po ukončení pracovního poměru u pečovatelské služby. Soud prvního stupně se nevypořádal s jejími námitkami, že byla nečinná z důvodu svého pracovního vytížení. Odsuzující rozhodnutí je založeno na nepřípustné presumpci úmyslu přisvojit si finanční prostředky. Žádné konkrétní skutkové okolnosti její úmysl neprokazují.

8. Skutkové závěry odvolacího soudu (obsažené v bodech 12. a 14.) považuje za extrémně rozporné s provedeným dokazováním (blíže rozvedené i v části VI. dovolání). Není pravdou, že se k předávacímu protokolu jí vystavenému dostal bratr poškozené J. K. zcela náhodně, neboť ho nalezl v osobních věcech poškozené po její smrti, tj. v době, kdy již finanční prostředky dávno nebyly v její dispozici. Za excesivní považuje i závěr odvolacího soudu, podle něhož jednala teprve v reakci na nález předávacího protokolu. Předání svěřeného obnosu předcházelo nálezu protokolu, což plyne i z výpovědi svědkyně R. Závěr o tzv. extrémním nesouladu spatřuje v nesprávném závěru, že jednala pod tlakem iniciativy policejního orgánu. Jednala prokazatelně předtím, než se mohla dozvědět o úkonech orgánů činných v trestním řízení. Tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces a presumpce neviny.

9. Odvolací soud se nedostatečně vypořádal s námitkou, že jednala v omluvitelném právním omylu. Jeho odůvodnění považuje za nepostačující a nepřezkoumatelné. Pokud soud uzavřel, že jednala způsobem, jenž maří základní účel svěření, měl by jednoznačně identifikovat právní povinnost, kterou porušila, posoudit její vědomost o protiprávní povaze jejího jednání a vyhodnotit, zda bylo možné se omylu vyvarovat. Z argumentace odvolacího soudu nelze naznat, z jakých skutečností vyvozuje, že se omylu mohla vyvarovat. Má důvodně za to, že její rozhodnutí vrátit svěřené finanční prostředky přímo poškozené, není jednání protiprávní, ani trestné.

10. Druhý z uplatněných dovolacích důvodů obviněná odůvodnila tím, že předseda senátu odvolacího soudu byl vyloučen z projednávání věci. Důvodem je jeho účast na rozhodování odvolacího soudu o odvolání státního zástupce, kdy soudu prvního stupně uložil, jakým způsobem má hodnotit důkazy. V takovém případě nebylo možné nepodjaté rozhodování předsedy senátu o jí následně podaném odvolání. Hodnocení důkazů nalézacím soudem není výsledkem autentického přesvědčení soudu prvního stupně, nýbrž opakované kasace jeho rozhodnutí odvolacím soudem a aplikace § 259 odst. 5 tr. ř. Zrušení zprošťujících rozsudků soudu prvního stupně není výsledkem odlišného právního názoru, nýbrž odlišného hodnocení důkazů. Odvolací soud žádné důkazy neprováděl a hodnotil ty, jež před ním provedeny nebyly, a to v neveřejném zasedání. Odvolacímu soudu nenáleží změnit hodnocení důkazů, které sám neprovede. V tomto kontextu vznesla námitku porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu.

11. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2018, č. j. 10 To 135/2018-1776, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 4. 2018, č. j. 11 T 153/2015-1726, a ve věci sám rozhodl tak, že ji zprošťuje obžaloby.

12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta k obviněnou uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla (poté, co zrekapitulovala předcházející průběh řízení ve věci), že trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by vylučovalo soudce, jenž by opakovaně rozhodoval v téže trestní věci, i kdyby se jednalo o soudce nadřízené instance. Trestní řád naopak v § 264 odst. 1 tr. ř. a § 270 odst. 4 tr. ř. stanoví závaznost právního názoru instančně nadřízeného soudu v konkrétní věci pro soud instančně podřízený, kdy součástí právní kultury a prvkem právní jistoty je i požadavek předvídatelnosti aplikace práva. Z tohoto pohledu, pokud v téže věci v průběhu trestního řízení nedojde ke změnám v relevantních skutkových či právních okolnostech, nemůže ani instančně nadřízený soud bez dalšího libovolně měnit své závěry. Pokud rozhoduje znovu ve stejné věci, je vázán vlastním právním názorem v této věci již dříve vysloveným. Tento princip je v souladu s principem soudcovské nezávislosti, jak je vyjádřen v článku 95 odst. 1 Ústavy s tím, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. V posuzované trestní věci tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněná podle názoru státní zástupkyně uplatnila zjevně neopodstatněně.13. Námitkou obviněné se státní zástupkyně zabývá i z pohledu porušení práva na spravedlivý proces...