Tdo nº 6 Tdo 1542/2018 of Senát 6, January 24, 2019

• Resolution Date: January 24, 2019
• Issuing Organization: Senát 6

Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.

6 Tdo 1542/2018-27

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2019 o dovolání, které podala obviněná B. Š., nar. XY v XY, trvale hlášena na adrese XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 50 To 159/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 82/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné B. Š. odmítá.

Odůvodnění:I.

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 1. 2018, sp. zn. 1 T 82/2017, byla obviněná B. Š. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „v P. dne 6. 3. 2014 v XY ve své kanceláři v úmyslu nezhodnotit a ponechat si pro svoji potřebu převzala na základě plné moci označené jako „Kapitálové zhodnocení“ od poškozené A. D., nar. XY, částku 275.000,- Kč pod smyšlenou legendou jejího kapitálového zhodnocení mj. vložením na nadstandardně úročený účet vedený u České národní banky ve vztahu ke svému strýci coby členu vlády s tím, že by z úroku čtvrtletně vyplácela výnosy ve výši 4-5 % pocházející z množstevních slev u společností zabývajících se prodejem stavebního materiálu, přičemž však peněžní prostředky obratem vložila na účet společnosti H., IČ XY, jíž je jednatelkou, odkud tyto zčásti převedla na účet společnosti R., IČ XY, jíž je taktéž jednatelkou, načež na základě převzaté částky vyplatila vždy až po urgencích jmenované i jejího syna M. M. jmenované toliko za období do června 2014 částku 9.046,- Kč, do září 2014 částku 9.265,- Kč a do ledna 2015 částku 9.256,- Kč, poté v následujícím období až do současné doby nevyplatila ničeho a zbytek částky ve výši 247.433,- Kč jí nevrátila.“ 2. Za uvedený přečin byla odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku a § 83 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána k povinnosti nahradit poškozené A. D. (dále jen „poškozená“) škodu ve výši 247.433,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Odvolání obviněné bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 50 To 159/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.II.4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. V úvodu podaného dovolání předeslala, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 2 odst. 1, 5 tr. ř., § 12 odst. 1, 2 tr. zákoníku, § 38 a násl. tr. zákoníku a § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [v závěru k tomu doplnila § 1 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř., § 89 odst. 1 písm. g), odst. 2 tr. ř., § 125 odst. 1 tr. ř. a § 82 tr. zákoníku]. V návaznosti na to namítla, že její jednání dosud nebylo bezpečně prokázáno, načež soudům nižších stupňů vytkla, že za jeden ze stěžejních důkazů vzaly výpověď poškozené, která podle ní nevypovídala úplnou pravdu, přičemž další důkazy byly ve vztahu k obsahu dohody mezi ní a poškozenou toliko nepřímé a odvozené, pročež je nelze považovat za uceleně složenou mozaiku vzájemně se podporujících důkazů. Poté konstatovala, že pokud poškozený sám svoji zjevnou neopatrností, jíž se mohl snadno vyvarovat, přistoupil k nejisté finanční dispozici, měl by se s důsledky takové nejistoty určitým způsobem vypořádat, nejspíše za použití prostředků soukromého práva. Zdůraznila, že trestním postihem nelze nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů, k čemuž připomněla některé závěry Nejvyššího soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012.6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítla, že jí byl uložen nepřípustný druh trestu, neboť jí byla stanovena povinnost ve smyslu § 82 odst. 2 tr. zákoníku, aby v poměrně krátké zkušební době jednoho roku a šesti měsíců podle svých sil uhradila poškozené způsobenou škodu, což s ohledem na § 38 a násl. tr. zákoníku neshledala adekvátním. Soudům nižších stupňů v dané souvislosti vytkla, že ustanovení § 38 tr. zákoníku a § 82 odst. 2 tr. zákoníku vyložily izolovaně.7. V neposlední řadě vznesla výhrady vůči dokazování provedenému před soudy nižších stupňů, jež podle ní nekoresponduje s postuláty spravedlivého procesu, neboť soudy hodnotily provedené důkazy svévolně, čímž zatížily svá rozhodnutí extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Vyjádřila totiž nesouhlas s jejich závěry, že měla poškozenou uvést v omyl „smyšlenou legendou“ vycházející podle soudů z obsahu smlouvy o kapitálovém zhodnocení, která byla poškozenou dobrovolně podepsaná, k čemuž dodala, že svědek M. M. nebyl přítomen u žádného osobního jednání mezi ní a poškozenou. Podotkla přitom, že na dané téma se s poškozenou před sjednáním kapitálového zhodnocení nijak detailně nebavily, což nebylo ani v zájmu takto dohodnuté transakce. Soudům proto vytkla neprokázání její subjektivní stránky, resp. existence podvodného úmyslu již v době učinění nabídky poškozené a převzetí od ní svěřené částky. V této souvislosti konstatovala, že vedle vědomostní složky podvodného úmyslu musí být spolehlivě prokázáno též (přinejmenším) srozumění pachatele s tím, že poškozený jeho slibům uvěří. Za nerozhodné pro posouzení věci označila skutečnost, zda vůči poškozené vystupovala jako fyzická osoba, k čemuž poznamenala, že podle soudů se de facto následně chovala jako zástupce právnické osoby. Prokázána pak podle jejího názoru nebyla ani její neschopnost realizovat slibované procentní zhodnocení poškozenou svěřených peněž a jejich eventuální vrácení. Podotkla, že v jejím případě nešlo o nějaké „zdání věrohodnosti“, jež by měla v úmyslu zneužít vůči poškozené. Závěrem doplnila další ustanovení, jež měla být v řízení před soudy nižších stupňů (zejména před soudem odvolacím) nesprávně aplikována, a to čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 39 Listiny.8. Obviněná z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.9. K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Stran výhrad vztažených k...