Tdo nº 3 Tdo 1523/2018 of Senát 3, January 16, 2019

• Resolution Date: January 16, 2019
• Issuing Organization: Senát 3

Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.

3 Tdo 1523/2018-29

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovolání, které podala obviněna A. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 2 To 98/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 36/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 2 T 36/2018, byla obviněná A. M. uznána vinou ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byla podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněné uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené ve výši 1.890 Kč.

O odvolání obviněné proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 2 To 98/2018, jímž podle § 256 trestního řádu odvolání obviněné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 6. 2018 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním, v němž uplatnila důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněná namítla extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, namítla také absenci logického způsobu hodnocení důkazu. Podle jejího tvrzení nebyl zjištěn žádný přímý důkaz nebo řetězec nepřímých důkazů, které by ji z předmětného trestného činu usvědčovaly. Z provedeného dokazování pouze vyplynula přítomnost její a její tety ve společné chodbě nákupního centra. Kamerové záznamy v obchodě, kde byly kalhoty odcizeny, nebyly pořízeny a ani poškozená neviděla, která z dotyčných žen se měla krádeže dopustit. Nebylo tedy prokázáno, že by se krádeže dopustila právě obviněná. Skutková zjištění označila za nejasná. Namítla, že se soudy nevypořádaly s přítomností další osoby a s neschopností poškozené ztotožnit obě ženy. V jejím případě byla porušena zásada in dubio pro reo. Uvedla také, že úvaha nalézacího soudu o spolupachatelství je v rozporu se zásadou materiální pravdy, neboť tuto skutečnost soud nezohlednil při ukládání trestu. Namítá porušení § 39 odst. 4 trestního zákoníku, neboť nalézací soud při ukládání trestu zmínil jako přitěžující okolnost její recidivu, která ale již podmiňovala použití vyšší trestní sazby. Nesprávně byla...