Cdo nº 31 Cdo 1704/2016 of Senát 31, October 18, 2017

• Resolution Date: October 18, 2017
• Issuing Organization: Senát 31

Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

31 Cdo 1704/2016-110

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Filipa Cilečka, JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Jiřího Doležílka, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Romana Fialy, JUDr. Petra Gemmela, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Pavla Krbka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Vladimíra Kůrky, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce O. B., zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, proti žalované ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, identifikační číslo osoby 45534306, o zaplacení 327.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 111 C 14/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 12. 2015, č. j. 18 Co 511/2015-85, takto:I. Dovolání se zamítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. 6. 2015, č. j. 111 C 14/2015-62, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit Z. B., H. B. a V. B. ve výroku blíže specifikované úroky z prodlení z částek 120.000 Kč a 87.500 Kč (bod I. výroku). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované uhradit za žalobce újmu ve výši 120.000 Kč náležející poškozenému Z. B., dále ve výši 120.000 Kč náležející poškozené H. B. a ve výši 87.500 Kč náležející poškozené V. B. (bod II. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).2. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení 327.500 Kč s přísl. jako pojistného plnění z titulu § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti“). Soud vyšel ze zjištění, že žalobce dne 18. 8. 2009 způsobil dopravní nehodu, na jejíž následky zemřel dne 21. 8. 2009 Z. B. Žalobce při autonehodě řídil vozidlo, které mělo smlouvou č. 6506648298 platně sjednané pojištění odpovědnosti z provozu vozidla u žalované. Žalobci byla soudně uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy v penězích podle § 11 a § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) ve prospěch poškozených – pozůstalých po Z. B. Tuto náhradu nemajetkové újmy žalobce požadoval po žalované zaplatit přímo pozůstalým poškozeným, jelikož dle žalobce nemajetková újma v penězích jako nárok plynoucí z práva na ochranu osobnosti podle § 11 a násl. obč. zák. spadá pod rozsah pojištění odpovědnosti dle § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti.3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jelikož žalobce uplatňuje svůj nárok z titulu pojistného plnění, začala promlčecí doba běžet 1 rok po vzniku pojistné události, tedy od 21. 8. 2010, a uběhla za 3 roky dle § 101 obč. zák. ve spojení s § 8 a § 3 písm. b) zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), dne 21. 8. 2013. Žaloba byla podána dne 11. 9. 2014 a nárok žalobce na pojistné plnění je tedy promlčen.4. Soud prvního stupně rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1051/2005, kde Nejvyšší soud uvedl, že z § 6 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti plyne, že povinnost pojišťovny se váže výlučně k náhradě škody, a nikoli k nárokům na ochranu osobnosti. Žalobce neprokázal, že podle předmětné pojistné smlouvy je pojistnou událostí soudní rozhodnutí, jímž je uložena povinnost žalobci zaplatit podle § 13 obč. zák. náhradu nemajetkové újmy pozůstalým (poškozeným) po zemřelém Z. B. Jelikož žalobce požaduje pojistné plnění, na které nemá zákonný ani obligační nárok, soud prvního stupně neshledal, že je námitka promlčení vznesená žalovanou v rozporu s dobrými mravy a žalobu zamítl. Na uvedeném závěru dle soudu prvního stupně nic nemění ani odkaz žalobce na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 24. 10. 2013 ve věci C-22/12 a ve věci C-277/12.5. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že se žalobce jako řidič odpovídající za vzniklou škodu (pojištěný) domáhal toho, aby žalovaná (pojistitel) vyplatila poškozeným náhradu nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem žalobce do jejich osobnostních práv. Poškození tento nárok uplatnili vůči žalobci v řízení o ochranu osobnosti, nikoliv vůči žalované z titulu pojistného plnění. Žalované tak nevznikla povinnost k pojistnému plnění, ledaže by žalobci vzniklo právo na úhradu vyplacené částky, což se nestalo, neboť žalobce poškozeným žádné plnění neposkytl. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo na pojistné plnění je navíc promlčeno a dále že námitka promlčení uplatněná žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Současně odvolací soud posuzoval otázku, zda pojištění odpovědnosti z provozu vozidla zahrnovalo do 31. 12. 2013 též odpovědnost za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem pojištěného do práva poškozených na ochranu osobnosti. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1051/2005, sp. zn. 30 Cdo 4083/2010 a sp. zn. 30 Cdo 3906/2011 a rovněž na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 8/06 odvolací soud uzavřel, že pojištění tento nárok v rozhodné době nezahrnovalo.7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která spočívá v aplikaci § 101 obč. zák. ve spojení s § 8 zákona o pojistné smlouvě, dle kterého tříletá promlčecí lhůta počne běžet za 1 rok po vzniku pojistné události, i na práva z titulu ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti, a to s ohledem na výklad pojmu „škoda“ v zákoně o pojištění odpovědnosti, jež v důsledku právní úpravy práva Evropské unie zahrnuje též nemajetkovou újmu. Napadené rozhodnutí dále závisí i na vyřešení otázky rozpornosti vznesení námitky promlčení s dobrými mravy v případě, že jsou zde dány okolnosti vysoce negativní životní situace osoby, vůči níž je námitka vznášena, a též je zde okolnost ustálené rozhodovací praxe vnitrostátních soudů a výkladu § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti bez zřetele k normám práva Evropské unie a jejich výkladu Soudním dvorem Evropské unie. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatel v aplikaci § 101 obč. zák. ve spojení s § 8 zákona o pojistné smlouvě i na práva z titulu ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti a rovněž v nesprávném závěru odvolacího soudu o nenaplnění podmínek pro konstatování rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.8. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.10. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.11. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.13. Tříčlenný senát soudního oddělení č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, při posouzení otázky, zda pod náhradu škody na zdraví nebo usmrcením podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti lze podřadit náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 11 a § 13 obč. zák., dospěl k závěru odlišnému, než ze kterého vychází rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1051/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4083/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3906/2011. Z toho důvodu senát soudního oddělení č. 23 rozhodl o postoupení věci (podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů) velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.14. Dovolání je...