Odo nº 23 Odo 1787/2006 of Senát 23, June 30, 2009

• President: Zdeněk D e s
• Resolution Date: June 30, 2009
• Issuing Organization: Senát 23

23 Odo 1787/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně A. spol. s r. o., , zastoupené JUDr. R. U., advokátem, proti žalované T. O. C. R., a.s., zastoupené JUDr. A. M., advokátem, o zaplacení částky 182 559 281,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cm 138/96, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2006, č. j. 12 Cmo 110/2006-390, ve znění opravného usnesení ze dne 6. října 2006, č. j. 12 Cmo 110/2006-425, takto:

1. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2006, č. j. 12 Cmo 110/2006-390, ve znění opravného usnesení ze dne 6. října 2006, č. j. 12 Cmo 110/2006-425, s výjimkou části výroku pod bodem I, ve které byl bod I výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2005, č. j. 9 Cm 138/96-287, změněn tak, že žaloba byla co do částky 17 864 712,46 Kč zamítnuta, a s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně k doplacení soudního poplatku ve výši 1 032 276 Kč, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2005, č. j. 9 Cm 138/96-287, s výjimkou výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni částku 17 864 712,46 Kč, a s výjimkou výroků pod body II, III a výroku pod bodem IV v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně k doplacení soudního poplatku ve výši 1 032 276 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

2. Dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2006, č. j. 12 Cmo 110/2006-390, ve znění opravného usnesení ze dne 6. října 2006, č. j. 12 Cmo 110/2006-425, v části, ve které byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2005, č. j. 9 Cm 138/96-287, ve výrocích pod body IV a V a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.

3. Dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2006, č. j. 12 Cmo 110/2006-390, ve znění opravného usnesení ze dne 6. října 2006, č. j. 12 Cmo 110/2006-425, v části, ve které Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2005, č. j. 9 Cm 138/96-287, ve výroku pod bodem I tak, že žaloba byla co do částky 17 864 712,46 Kč zamítnuta, se zamítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. srpna 2005, č. j. 9 Cm 138/96-287, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 165 732 000 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 13 448 276 Kč od 1. 1. 1996 do zaplacení, s 21% úrokem z prodlení z částky 31 462 461 Kč od 1. 1. 1997 do zaplacení, s 26% úrokem z prodlení z částky 38 353 706 Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení, s 15% úrokem z prodlení z částky 29 965 085 Kč od 1. 1. 1999 do zaplacení, s 10 % úrokem z prodlení z částky 23 212 856 Kč od 1. 1. 2000 do zaplacení a se 7,5% úrokem z prodlení z částky 29 289 616 Kč od 1. 1. 2002 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu ohledně částky 8 772 414,50 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II), odmítl podání, kterým se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 7 963 715 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem III) a rozhodl o doplacení soudního poplatku žalobkyní a o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV a V).

Žalobkyně se původně žalobou domáhala náhrady ušlého zisku ve výši 10 443 031 Kč za rok 1995, přičemž škoda ji měla vzniknout tím, že žalovaná neplatně a protiprávně vypověděla komisionářskou smlouvu, jež byla mezi žalobkyní jako komisionářem a žalovanou jako komitentem uzavřena dne 13. 5. 1993, ve znění dodatků ze dne 1. 10. 1993, 1. 12. 1993, 20. 12. 1993, 1. 4. 1994 a 27. 9. 1994. Předmětem smlouvy bylo zařizování prodeje telefonních karet. Žalovaná smlouvu vypověděla dne 20. 4. 1995 s odvoláním na § 589 a § 574 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a poté ukončila plnění svých smluvních závazků vůči žalobkyni, které se proto rozpadla distribuční síť a systém stálých smluvních odběratelů. Žalobkyně následně rozšířila žalobu na částku 59 000 924 Kč s příslušenstvím, což představuje ušlý zisk za roky 1995 a 1996. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. dubna 1999, č. j. 9 Cm 138/96-58, žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. května 2001, č. j. 3 Cmo 575/99-96, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně poté rozšířila žalobu na částku 182 559 281,30 Kč s příslušenstvím, pozůstávající z ušlého zisku za rok 1995 ve výši 14 743 502,50 Kč, za rok 1996 ve výši 32 597 551 Kč, za rok 1997 ve výši 34 240 240 Kč, za rok 1998 ve výši 31 752 047 Kč, za rok 1999 ve výši 26 752 047 Kč, za roky 2000 a 2001 v celkové výši 34 875 135 Kč, ze ztráty ze smluv na autorská práva ve výši 27 200 Kč a ze ztráty plynoucí z odebraných a nezaplacených karet ve výši 7 666 615 Kč.

Soud prvního stupně byl při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím usnesení ze dne 21. května 2001, č. j. 3 Cmo 575/99-96, a s odkazem na něj dospěl k závěru, že komisionářská smlouva, kterou mezi sebou žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 13. 5. 1993, byla uzavřena na dobu určitou, nebylo ji tudíž možno platně vypovědět, a žalobkyni tak vznikl nárok na ušlý zisk za léta 1995 až 2001. Za účelem vyčíslení výše ušlého zisku, který by žalobkyně za období let 1995-2001 získala, kdyby uzavřená komisionářská smlouva nebyla neplatně vypovězena, nařídil soud prvního stupně vypracování znaleckého posudku. Znalec dospěl k závěru, že celková výše zisku, který by žalobkyně bývala dosáhla, by před zdaněním činila částku 165 732 000 Kč. Znalec přitom připustil statistickou chybu při výpočtu ve výši rozdílu mezi jím vypočtenou částkou a částkou nárokovanou žalobkyní. O úroku z prodlení s placením ušlého zisku za jednotlivé roky rozhodl soud prvního stupně v souladu s § 369 odst. 1 obch. zák., § 517 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a nařízením vlády č. 142/1994 Sb. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úroky z prodlení vždy od prvního dne následujícího po ukončení účetního období za jednotlivé roky ve výši dvojnásobku diskontní sazby, která byla za jednotlivá období stanovena Českou národní bankou. Ve výroku pod bodem II soud prvního stupně žalobu zamítl v rozdílu mezi požadovanou částkou ušlého zisku a částkou stanovenou znaleckým posudkem. Soud prvního stupně postupem podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítl podání žalobkyně ze dne 5. 2. 2002, kterým se domáhala zaplacení částky 27 200 Kč z titulu ztráty, která jí vznikla ze smluv na autorská díla, a zaplacení částky 7 666 615 Kč z titulu náhrady škody, která jí vznikla z odebraných karet, které jí dosud žalovaná neuhradila, jelikož ani přes výzvu soudu žalobkyně neuvedla ke vzneseným nárokům žádná tvrzení a nedoložila žádné důkazy.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2006, č. j. 12 Cmo 110/2006-390, ve znění opravného usnesení ze dne 6. října 2006, č. j. 12 Cmo 110/2006-425, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v části, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 83 219 873,94 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 10 443 031 Kč od 13. 3. 1998 do 16. 3. 2005, s 20% úrokem z prodlení z částky 2 345 288,30 Kč od 28. 10. 1998 do 16. 3. 2005, s 20% úrokem z prodlení z částky 962 927,16 Kč od 28. 10. 1998 do 19. 6. 2006, s 20% úrokem z prodlení z částky 13 195 195,74 Kč od 28. 10. 1998 do zaplacení a s 5,5% úrokem z prodlení z částky 70 024 678,20 Kč od 24. 5. 2002 do zaplacení, ve zbývající části výroku pod bodem I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Body IV a V výroku rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit Č. r. nedoplatek soudního poplatku ve výši 1 032 276 Kč a náhradu části znalečného ve výši 45 045 Kč a žalovaná je povinna zaplatit Č. r. náhradu části znalečného ve výši 45 045 Kč (výrok pod bodem I). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně. Vyšel přitom z toho, že odvolací řízení je ovládáno zásadou úplné apelace, a to v důsledku skutečnosti, že soud prvního stupně nesplnil svoji poučovací povinnost. Odvolací soud nejprve zkoumal, zda lze vypovědět komisionářskou smlouvu uzavřenou na dobu určitou. Dospěl přitom k závěru, že účastníci uzavřeli komisionářskou smlouvu, jejímž předmětem byla trvalá činnost, a proto je na smlouvu podle ustanovení § 590 obch. zák. nutné použít přiměřeně právní úpravu obchodního zastoupení obsaženou v obchodním zákoníku, podle které není možné platně vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu určitou. Odvolací soud se poté ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který byl vázán názorem odvolacího soudu, že předmětná komisionářská smlouva byla uzavřena na dobu určitou. Trvání smlouvy bylo vázáno na dobu existence typu telefonní karty, o kterém bylo jak oběma účastníkům, tak i obecně z technického hlediska známo, že bude nahrazena jiným typem karet. Odvolací soud vyložil sporné ustanovení článku VI bodu 1 komisionářské smlouvy, podle něhož se předmětná smlouva uzavírá na dobu určitou a její účinnost skončí dnem, kdy komitent přestane být organizací s právem emitovat telefonní karty, s ohledem na úmysl jednajících osob podle § 266 odst. 1 obch. zák. Dle názoru odvolacího soudu oba účastníci smlouvy nepochybovali o tom, že uzavírají smlouvu na dobu určitou, což soud dovodil z dopisů účastníků řízení, které si vzájemně vyměnili před podepsáním komisionářské smlouvy. Odvolací soud v této souvislosti učinil skutkové zjištění, že žalobkyně v dopise ze dne 5. 5. 1993 uvedla, že uzavření smlouvy na dobu určitou považuje za podstatné, protože pro vybudování distribučního systému bude zapotřebí značných nákladů; poukázala dále na již dříve uskutečněné jednání mezi...