Cd nº 30 Cd 1786/2001 of Senát 30, January 24, 2002

• President: Pavel Pavlík, v. r.
• Resolution Date: January 24, 2002
• Issuing Organization: Senát 30

30 Cdo 1786/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce G. V., proti žalované M. V., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 58/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2001, č. j. 39 Co 339/2000-174, 39 Co 606/2000-174, takto:

1. Dovolání žalobce se odmítá.

2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. ledna 2000, č. j. 6 C 58/97-110, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 30, sestávajícího z kuchyně, tří pokojů a příslušenství, I. kategorie, v 6. patře domu čp. 2377 v P., výlučnou nájemkyní bytu určil žalovanou a žalobci uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalované odevzdat do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování. Současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že účastníkům vzniklo právo společného nájmu bytu, a že se po rozvodu manželství nedohodli o dalším užívání bytu. Při určení žalované výlučnou nájemkyní bytu vzal soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 705 odst. 3 občanského zákona (dále jen o. z.) zřetel na zájem nezletilého syna účastníků, který je v péči žalované, což současně navrhli i oba účastníci a odpovídá to i stanovisku pronajímatele. Povinnost žalovaného k vyklizení bytu vázal soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 712 odst. 3 o. z. na zajištění náhradního ubytování, a to vzhledem k důvodům zvláštního zřetele hodných, jako bylo např. žalobcovo agresivní chování, ústící až v trestný čin ublížení na zdraví, kterého se dopustil vůči žalované a jeho nezájem o byt, kdy od roku 1995 nepřispěl na náklady nájmu, byť bylo v řízení prokázáno, že žalobce jinou možnost bydlení nemá.

Týž soud usnesením ze dne 13. listopadu 2000, č. j. 6 C 58/97–133, zamítl návrh žalobce, jímž požadoval, aby soud doplnil svůj rozsudek tak, že žalobce je povinen vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od doby, kdy mu bude zajištěno náhradní ubytování ve formě bytu o jedné místnosti. Zde s odkazem na ustanovení § 166 odst. 1 o. s. ř. připomněl, že svým rozsudkem rozhodl o celém předmětu řízení vymezeného podanou žalobou, a to v souladu s hmotněprávní úpravou (§ 705 o. z., § 712 odst. 3 o. z.). Podmínka pro vydání jakékoliv formy doplňujícího rozhodnutí tak nebyla splněna.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2001, č. j. 39 Co 339/2000-174, 39 Co 606/2000-174, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 1. 2000 a stejně tak zmíněné usnesení téhož soudu ze dne 13. 11. 2000. Zamítl návrh žalobce, aby proti uvedenému rozsudku bylo připuštěno dovolání. Současně rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Odvolací soud přejal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Shodně se soudem prvního stupně shledal důvody pro zrušení práva společného nájmu bytu. Ke stejnému závěru došel i v otázce určení žalované jako další nájemkyně bytu. Odvolací soud souhlasil také se závěry soudu prvního stupně, co se týká bytové náhrady. Soud prvního stupně dovodil, že i když žalobce nemá možnost jiného bydlení, jsou v tomto případě dány důvody zvláštního zřetele hodné k tomu, že žalobce má právo jen na náhradní ubytování ve smyslu poslední věty ustanovení § 712 odst. 3 o. z. V tomto smyslu považují oba soudy za rozhodující skutečnost, že společné soužití účastníků v jednom bytě je nemyslitelné a nevhodné pro jejich dítě, což je doloženo rozhodnutím o spáchání trestného činu ublížení na zdraví žalované žalobcem, byť byl žalobce amnestován. Stejně tak za rozhodující považují tu skutečnost, že žalobce se nepodílel na placení nákladů za byt. Odvolací soud souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že nalézací řízení řeší pouze otázku, zda přísluší bytová náhrada ve formě náhradního bytu, či náhradního ubytování, přičemž otázka konkrétního náhradního bytu či forma náhradního ubytování je řešena až v eventuálním řízení vykonávacím. Soud druhého stupně proto shledal obě rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správná. Současně v závěru zamítl žalobcův návrh na připuštění dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, neboť v řízení byly řešeny převážně otázky skutkové, nikoliv otázka, která by po právní stránce měla zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 23. června 200l.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal...