III.ÚS nº 696/07 of III, February 05, 2009

• Judge: Mucha Jiří
• President: O ústavních stížnostech
• Resolution Date: February 05, 2009
• Issuing Organization: III

Forma rozhodnutí

Nález

Význam

3

Navrhovatel

STĚŽOVATEL - FO

STĚŽOVATEL - FO

Dotčený orgán

SOUD - MS Praha

SOUD - OS Praha 3

Napadený akt

rozhodnutí soudu

Typ výroku

vyhověno

Dotčené ústavní zákony

2/1993 Sb., čl. 4 odst.2, čl. 4 odst.4, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 671, § 696 odst.1526/1990 Sb., § 2 odst.3

Odlišné stanovisko

Musil Jan

Předmět řízení

základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně

základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení

právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti

Věcný rejstřík

nájemné

nájem

žaloba/na plnění

bezdůvodné obohacení

---

Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání se souhlasem účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. J. R. a 2. RNDr. J. K., obou zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem v Praze 2, Vinohradská 32, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2006 č. j. 16 Co 486/2006-102 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 3. 2004 č. j. 7 C 139/2003-60, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2006 č. j. 16 Co 486/2006-102 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 3. 2004 č. j. 7 C 139/2003-60 se ruší.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 15. 3. 2007 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 28. 11. 2006 č. j. 16 Co 486/2006-102, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 9. 3. 2004 č. j. 7 C 139/2003-60, a to s tvrzením, že těmito rozhodnutími byl porušen čl. 1, čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 14 Úmluvy; porušeno mělo být také právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 35 (míněn patrně čl. 36) Listiny.

Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze soudního spisu obvodního soudu sp. zn. 7 C 139/2003, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatelé se jako pronajímatelé domáhali na R. N. a Z. N. jako nájemcích (v řízení před Ústavním soudem mají tyto osoby postavení vedlejších účastníků řízení) zaplacení částky 12 747 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla představovat rozdíl mezi nájemným zaplaceným za měsíc srpen 2003, které bylo naposledy stanoveno zrušenými protiústavními právními předpisy, a nájemným "obvyklým", jež bylo vyčísleno na základě znaleckého posudku. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 9. 3. 2007 byla tato jejich žaloba zamítnuta s tím, že chybí právní předpis ve smyslu § 696 odst. 1 občanského zákoníku, jenž by umožňoval jednostranné zvýšení nájemného, a tak je takové zvýšení možné jen na základě dohody smluvních stran. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 6 870 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, avšak městský soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2004 č. j. 15 Co 227/2004-81 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil poté, co se se závěry v něm vyslovenými ztotožnil, a co odmítl argumentaci stěžovatelů o možnosti aplikace ustanovení § 671 odst. 1 občanského zákoníku. Dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že její výše činí 8 215 Kč a že je tato částka splatná k rukám právního zástupce žalovaných, a také rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení 7 915 Kč.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 137) byl tento rozsudek zrušen. Ústavní soud, maje na zřeteli svá předchozí rozhodnutí týkající se otázky tzv. regulace nájemného, shledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž mimo jiné konstatoval, že obecné soudy nemohou zamítat žaloby pronajímatelů "požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy".

Posléze městský soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé opět potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaným se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a dále rozhodl, že se jim nepřiznává ani náhrada nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že městský soud vycházel z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, současně ale že vzal v úvahu nález ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80), kde Ústavní soud vyslovil, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo a kde v této souvislosti poukázal na jejich poučovací povinnost dle § 5 občanského soudního řádu. Jelikož bylo zjištěno, že se účastníci řízení dohodli na skončení nájmu ke dni 17. 10. 2005, nelze dle odvolacího soudu stanovit výši nájemného pro futuro, a účastníky řízení proto nebylo možno poučit o nové formulaci žalobního petitu, jenž by odpovídal stanovení nájemného pro futuro.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že nález sp. zn. I. ÚS 489/05 nelze vykládat tak, že by jejich nároky do minulosti nepodléhaly jakékoliv ochraně. V řízení se prý domáhali s odkazem na § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, vydání neoprávněného hospodářského prospěchu z nájemního vztahu, tedy bezdůvodného obohacení. Pokud ne zcela přesně uvedli právní důvod svého nároku, je to důsledek absence právní úpravy, s níž se ani soudy nedovedly vypořádat, přičemž tento stav nemůže být k jejich tíži. Ustanovením čl. 90 Ústavy České republiky je uloženo chránit veškerá práva, tedy i ta již v minulosti porušená; žádné časové hledisko pro rozlišení, která práva chránit, a která nikoliv, Ústava České republiky nezná. V souvislosti s tím stěžovatelé poukázali na nález ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 118), z něhož má plynout, že nároky do minulosti nemohou být pronajímatelům upírány, pokud mohou být opřeny o jiný právní důvod. Tímto důvodem je podle stěžovatelů bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi "obvyklým" a "regulovaným" nájemným, přičemž bylo povinností soudu daný nárok správně kvalifikovat z hlediska hmotného práva, a pokud by dospěl k závěru, že to skutkové okolnosti uvedené stěžovateli neumožňují, měl splnit svou...