I.ÚS nº 617/08 of I, February 24, 2009

• Judge: Wagnerová Eliška
• President: O ústavních stížnostech
• Resolution Date: February 24, 2009
• Issuing Organization: I

Forma rozhodnutí

Nález

Význam

3

Navrhovatel

STĚŽOVATEL - FO

STĚŽOVATEL - FO

STĚŽOVATEL - FO

Dotčený orgán

SOUD - NS

SOUD - KS Hradec Králové

SOUD - OS Ústí nad Labem

Napadený akt

rozhodnutí soudu

Typ výroku

vyhověno

Dotčené ústavní zákony

1/1993 Sb., čl. 42/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.128/1946 Sb., § 4 odst.1, § 5 odst.1198/1993 Sb.256/1920 Sb.33/1945 Sb., § 1 odst.247/1927 Sb.79/1948 Sb.87/1991 Sb., § 1 odst.1, § 3 odst.1, § 2 odst.1 písm.c, § 6 odst.1 písm.c, § 6 odst.2

Předmět řízení

základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce

právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace

právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování

Věcný rejstřík

občanství/nabytí/pozbytí

restituce

osoba/oprávněná

konfiskace majetku

rehabilitace

---

Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2009 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek - L. A. P., S. L. P. a O. M. Ch. P., zastoupených JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 17, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007 č. j. 28 Cdo 675/2007-519, in eventum proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2006 č. j. 19 Co 531/2006-498, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 5. 2006 č. j. 11 C 232/95-466, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města Lanškroun, se sídlem Městského úřadu, J. M. Marků 12, Lanškroun, zastoupeného Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem K. Světlé 84, Lanškroun, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

1. Nerespektováním příkazu obsaženého v čl. 4 Ústavy ČR bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007 č. j. 28 Cdo 675/2007-519, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2006 č. j. 19 Co 531/2006-498, a rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 5. 2006 č. j. 11 C 232/95-466, porušeno základní právo stěžovatelek garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Tato rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podanou dne 7. 3. 2008 elektronicky s ověřeným elektronickým podpisem se stěžovatelky domáhaly zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu, in eventum všech výše uvedených rozhodnutí, neboť měly za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")), byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

3. Stěžovatelky v ústavní stížnosti poté, co zrekapitulovaly dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, namítané porušení svého práva na spravedlivý proces spatřovaly v tom, že obecné soudy nerespektovaly předchozí rozhodnutí jiných soudů a v nich uvedené právní závěry. Stěžovatelky zejména nesouhlasily se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku, zda byl jejich právní předchůdce, W. P. osobou oprávněnou ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to z hlediska zachování či pozbytí státního občanství zemřelého W. P., neboť okresní soud v průběhu řízení (stejně jako v rámci dědického řízení) nejdříve dospěl k závěru, že československé státní občanství nikdy nepozbyl a v době úmrtí byl českým státním občanem, nicméně v opakovaném řízení (po zrušení původního rozhodnutí krajským soudem z procesních důvodů) následně okresní soud dospěl k opačným závěrům. Tyto závěry pak krajský soud v napadeném rozsudku označil za věcně správné.

4. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatelky uvedly, že se Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal se všemi otázkami obsaženými v jejich dovolání, zejména otázkou o rozsahu dokazování v případě, že soud dospěje k opačným závěrům o existenci určitých skutečností, než které prokazuje veřejná listina (§ 134 o. s. ř.).

5. Proto s ohledem na výše uvedené stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil v záhlaví citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně aby zrušil všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů.

6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil pouze Nejvyšší soud a vedlejší účastník řízení - město Lanškroun.

7. Nejvyšší soud, zastoupený JUDr. Josefem Rakovským, ve svém podání zopakoval skutečnost, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu cit. ust. o. s. ř. nebylo možné shledat ani podle obsahu soudního spisu, ani podle obsahu dovolání stěžovatelek. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla posouzena jako neopodstatněná.

8. Vedlejší účastník - město Lanškroun, zastoupený Mgr. J. U., ve svém podání uvedl, že ústavní stížnost není důvodná, a naopak se plně ztotožňuje s právními závěry obecných soudů. Nadto konstatoval, že stěžovatelky v rámci dědického řízení, na které odkazují, při posouzení otázky občanství jejich právního předchůdce zatajily skutečnost, že se W. P. v roce 1930 přihlásil k německé národnosti. Z toho důvodu bylo rozhodnutí v rámci dědického řízení nesprávné a obecné soudy tak z jeho závěrů správně nevycházely.

9. Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno

   II.

10. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelek vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 11 C 232/95, z něhož zjistil následující skutečnosti.

11. Právní předchůdce stěžovatelek, W. P. se žalobou ze dne 24. 10. 1995 domáhal stanovení povinnosti k původně dvěma žalovaným uzavřít dohodu o vydání nemovitosti objektu k bydlení č.p. 378, stavební parcely č. 944, zastavěné plochy č. 1106 a zahrady parcelní č. 133/1. Před podáním žaloby k soudu právní předchůdce stěžovatelek vyzval dopisem ze dne 20. 4. 1995 povinného, Městský úřad v Lanškrouně, k vydání věci. Vydání nemovitostí se domáhal ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, s tím, že majetek přešel na stát podle § 6 odst. 1 a 2 citovaného zákona.

12. Vzhledem ke skutečnosti, že původní žalobce, W. P. dne 21. 10. 1997 v Paříži zemřel, Okresní soud v Ústí nad Orlicí řízení usnesením ze dne 14. 5. 1998 č. j. 11 C 232/95-79, přerušil až do doby ukončení dědického řízení po zemřelém a určení jeho právních nástupců. Na základě dotazu okresního soudu ze dne 17. 9. 1998 (č.l. 82 spisu) adresovanému Velvyslanectví ČR v Paříži o prošetření stavu dědického řízení po zemřelém, byl okresní soud přípisem ze dne 19. 2. 1999 (č.l. 83 spisu) informován o tom, že z notářského zápisu sepsaného dne 19. 5. 1998 notářkou C. D., jakož i z ostatních dokladů, je zřejmé, že zemřelý W. P. zanechal závěť ve prospěch své manželky (O. M. Ch. P.). Dědičkami se tak stala jednak manželka zemřelého, jednak jeho dcery (S. L. P. a L. A. P.) jako neopominutelné dědičky.

13. O podané žalobě rozhodl Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 22. 5. 2001 č. j. 11 C 232/95-329, tak, že žalovaný - město Lanškroun (vedlejší účastník) je povinen každé ze stěžovatelek vydat jednu ideální třetinu blíže specifikovaných nemovitostí. Při posouzení otázky, zda byl původní žalobce osobou oprávněnou ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích okresní soud v odůvodnění mimo jiné konstatoval, že z listinných důkazů (kopie cestovního pasu, členské legitimace Čs. národního sdružení v Kanadě) vyplývá, že v roce 1939, kdy W. P. opouštěl území republiky, byl jejím státním občanem. Dále soud konstatoval, že se na základě provedeného dokazování (státoobčanské šetření prováděné Okresním úřadem v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. VV 175/95, zprávy státního ústředního archívu ze dne 5. 1. 1996 sp. zn. 6475/30-95, a ze dne 23. 11. 1996 sp. zn. SUA 6477/30-95), nepodařilo prokázat, že by W. P. pozbyl čs. státní občanství, ani to, zda jeho občanství v době úmrtí trvalo. Proto uzavřel, že "bylo-li prokázáno, že právní předchůdce (stěžovatelek) W. P. byl čs. státním občanem a nepodařilo se prokázat, že pozbyl státního občanství, trvá jeho státní občanství a byl státním občanem ČR i ke dni podání žaloby." (str. 3 rozsudku).

14. Okresní soud vzal z dalších listinných důkazů (výpis z pozemkové knihy k.ú. Lanškroun) za prokázané, že W. P. byl k datu, kdy v roce 1939 opustil Československou republiku, vlastníkem...