III.ÚS nº 95/08 of III, February 19, 2009

• Judge: Mucha Jiří
• President: O ústavních stížnostech
• Resolution Date: February 19, 2009
• Issuing Organization: III

Forma rozhodnutí

Nález

Význam

3

Navrhovatel

STĚŽOVATEL - FO

Dotčený orgán

SOUD - MS Praha

Napadený akt

rozhodnutí soudu

Typ výroku

vyhověno

procesní - náhrada nákladů řízení - § 62

Dotčené ústavní zákony

1/1993 Sb., čl. 89 odst.22/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.4, čl. 4

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 696 odst.1

Odlišné stanovisko

Musil Jan

Předmět řízení

právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti

procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost rozhodnutí Ústavního soudu

základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení

Věcný rejstřík

nájemné

nájem

byt

akt/konstitutivní

závazek

---

Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání se souhlasem účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. K., zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou v Příbrami VII, 28. října 184, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007 č. j. 16 Co 295/2007-52, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007 č. j. 16 Co 295/2007-52 se ruší.

2. Městskému soudu v Praze se ukládá zaplatit stěžovateli náklady řízení vzniklé před Ústavním soudem ve výši 5 712 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto nálezu k rukám JUDr. Dagmar Říhové, advokátky v Příbrami VII, 28. října 184.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 9. 1. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 27. 11. 2007 č. j. 16 Co 295/2007-52 s tím, že tímto rozhodnutím mělo dojít k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 16 C 121/2005, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel a další osoby se z pozice pronajímatelů domáhali na J. M. jako nájemnici (v řízení před Ústavním soudem má jmenovaná postavení vedlejší účastnice) zaplacení mj. částky 3 388 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat "doplatek" na nájemném za měsíce říjen a listopad 2003 ve výši rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným a nájemným "ekonomicky odůvodněným". Obvodní soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2005 č. j. 16 C 121/2005-16 tuto žalobu zamítl s tím, že pro takové zvýšení nájemného chybí právní úprava. K odvolání žalobců byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006 č. j. 19 Co 8/2006-38. Uvedený soud se v podstatě ztotožnil s názorem nalézacího soudu, když konstatoval, že jednostranně není zvýšení nájemného možné a k dohodě o této otázce mezi smluvními stranami nedošlo.

Tento rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, načež jej Ústavní soud nálezem ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 361/06 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněn, dostupný na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) zrušil, a to s odkazem na svá předchozí rozhodnutí týkající se tzv. regulovaného nájemného, z nichž vyplývá, že obecné soudy nemohou odepřít stěžovateli ochranu jeho vlastnického práva pro absenci zvláštní úpravy předpokládané § 696 odst. 1 občanského zákoníku, resp. z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona, a že jsou povinny o zvýšení nájemného rozhodnout.

Městský soud poté rozhodl tak, že znovu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to rozsudkem, jenž je napaden touto ústavní stížností. Přitom poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80), kde se uvádí, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodováním (pro futuro) dotvářet objektivní právo, a z něj vyvodil, že nájemné nelze stanovit zpětně, a žaloba přímo na plnění vyššího nájemného musí být zamítnuta.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že mu městský soud odpírá právo na základní úhrady za užívání bytu v obvyklé nebo alespoň ekonomicky důvodné výši, přičemž se odklání od pokynů obsažených v nálezu sp. zn. II. ÚS 361/06, dle kterých nikoliv odůvodnění rozsudků soudů prvního i druhého stupně, nýbrž tyto rozsudky jako takové stojí v rozporu "s ústavně přiznávanými právy na vlastnictví". Za této situace je shodné rozhodnutí s jiným odůvodněním čistým formalizmem, resp. změnou odůvodnění nelze odstranit jejich protiústavnost. Ústavní soud vzhledem k absenci zvláštního předpisu o jednostranném zvyšování nájemného obecným soudům uložil povinnost řídit se Ústavou České republiky a Listinou, zejména jejím čl. 11. Dále stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení, neboť to má být vhodný motivační prostředek pro obecné soudy, aby rozhodovaly v souladu s ústavou a závaznými pokyny Ústavního soudu.

Ústavní soud požádal o vyjádření účastníka a vedlejší účastnici řízení k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že respektoval závazný právní názor Ústavního soudu i jeho judikaturu k otázce zvyšování nájemného, a tak pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou. Současně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na to, že se ústavní stížnost s jeho právními závěry nijak nevypořádává. Vedlejší účastnice se svého postavení omisivně vzdala (§ 101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána včas a i v ostatním splňuje náležitosti a podmínky věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Zamítavá rozhodnutí obecných soudů se opírají o názor, že pronajímatelé nemohou zpětně žalovat nájemce, který platí tzv. regulované nájemné, na zaplacení nájemného v obvyklé, příp. ekonomicky důvodné výši.

Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, ze dne 20...